Zatemněné Slunce aneb Astropsychologická poznámka o české národní povaze
Petr Lisý
Publikováno v Revue PROSTOR č. 83, roč. 2009, nazvaném „Stigmata normalizace v nás“
V této úvaze bych rád s pomocí astropsychologické symboliky vyslovil několik poznámek ohledně české národní povahy. Zásadní práci na tomto poli odvedl a odvádí nestor české psychologické astrologie Rudolf Starý, z jehož článků a knih tu zhusta čerpám (konkrétně například ze stati „Mundánní astrologie, kolektivita (národ) a horoskop státu“ publikované v revue PROSTOR 23, ročník1993). Následující úvahy lze tedy chápat v nejlepším případě jako snahu navázat na inspirující nit jeho práce. Řeč bude zejména o postavení Slunce a neutěšeném psychickém klimatu, které v této zemi navzdory materiálnímu dostatku dlouhodobě panuje.
Vycházím přitom z horoskopu vzniku Československa, vytvořeného pro osmadvacátý říjen 1918, čas 18:05, kdy se v Obecním domě sešel Národní výbor, aby přijal rozhodnutí o převzetí moci v samostatném státě. Tento horoskop reflektuje okamžik zrození státu, v němž Češi hráli hlavní roli, k jehož odkazu máme sklon se hromadně hlásit a jehož je současná Česká republika nástupnickou zemí. Zůstává tedy pro nás klíčový navzdory tomu, že se státní status od té doby několikrát změnil (a jistě má svůj smysl přihlížet i k horoskopům těchto dílčích změn).
Zamořené ovzduší
Ascendent horoskopu vzniku Československa se nachází ve znamení Blíženců, což koresponduje s mnoha charakteristikami, které lze často zaslechnout při snaze o vystižení české národní povahy. Manuální zručnost, kutilství, intelektuální a jazykové nadání, imitační, dabérské i interpretační mistrovství, svébytný humor a vášeň pro křížovky a hlavolamy, ale také zlodějství, nezodpovědnost, drzost, nespolehlivost, jánabráchysmus, vypočítavost, povrchnost a oportunismus, to všechno jsou kvality typické pro znamení Blíženců a jeho vládce Merkura. O tomto rozměru české duše už obšírně pojednali například Rudolf Starý v eseji „Hermés jako novopohanské božstvo“ anebo Lenka Adamová v článku „Blíženci, Merkur a mateřský komplex“ (in: Astrologický sborník, nakl. Sagittarius, 2002).
U znamení na ascendentu se často stává, že ve vnějším pozorovateli vyvolá první dojem z dané osoby či v našem případě národa. Při bližším kontaktu ovšem začnou obvykle vyvstávat další, někdy podstatnější charakteristiky, mezi jejichž astrologickými symboly se za nejvýznamnější všeobecně považuje Slunce, které se v našem horoskopu nachází ve znamení Štíra. V této souvislosti mne zaujalo pozorování několika citlivých návštěv ze zahraničí, které nezávisle na sobě učinily poznámky ohledně pocitu, který v nich pobyt v Čechách vyvolává a který koresponduje i s mými vlastními dojmy. Jedná se o pocit, jako by místní psychické ovzduší bylo nějakým způsobem dusivé, toxické či zatížené temnou minulostí. Při povrchním pohledu můžeme pro tento postřeh nacházet paralely ve všeobecné skepsi, negativismu, nezájmu o bližní i věci veřejné, znechucení, znuděnosti a otrávenosti, zkrátka oné pověstné „blbé náladě,“ na kterou ve svém druhém funkčním období k pohoršení mnohých opakovaně upozorňoval prezident Václav Havel. U jednotlivce by psycholog takové projevy pravděpodobně považoval za symptomy skryté deprese, o níž ovšem ze zkušenosti víme, že pod pokličkou vnější pasivity, mdlosti a „nenálady“ zpravidla bublá nekultivovaná agresivita, kterou dotyčný v minulosti nemohl přirozeně rozvíjet a byl donucen ji vytěsnit do nevědomí, mnohdy pod tlakem traumatických okolností. Agresivita je ovšem úzce spjata s vitalitou, životní energií, a pokud s ní ztratíme kontakt, ztratíme i chuť do života, vůči němuž zahořkneme. Můžeme jej dokonce začít nenávidět a závidět těm, kdo jej jsou schopni prožívat a užívat naplno a svobodně. A citlivější pozorovatelé vnímají v hloubi českého kolektivního nevědomí právě takové temné a destruktivní sklony a emoce, jako je nenávist, závist, zášť a nesnášenlivost.V takovém psychickém klimatu pochopitelně klíčí vzájemná podezíravost, nedůvěra a uzavřenost. A právě tento a podobný typ symptomů a možnosti práce s nimi obšírně rozebírá americká astropsycholožka Donna Cunninghamová ve své knize Healing Pluto Problems (Uzdravující problémy Pluta), která je věnována lidem s dominantním postavení Pluta, tedy novodobého vládce znamení Štíra. České Slunce ve Štíru svým postavením za dominantní považovat lze, zvláště když je navíc zesíleno trigonem na Pluto v Raku.
Nestrávené dějiny
Symbolický důkaz dlouhodobého působení tohoto archetypu v české kolektivní psýše můžeme například hledat v kolektivní adoraci díla Karla Hynka Máchy, v jehož nativním horoskopu leží ve znamení Štíra stellium Slunce, Neptuna a Merkura, to vše v trigonu na Pluto v Rybách. Z jungovského hlediska přičítáme při zkoumání národního nevědomí pochopitelně značný význam obsahu uměleckých děl, která se těší takové všeobecné úctě a oblibě jako Máchův Máj. Je-li národem tolik milován, musí zde existovat rezonance, korespondence, podobnost mezi jeho tématem a obsahy duše národa. Rudolf Starý o hlubinně psychologickém významu tohoto díla ve vztahu k české národní povaze naprosto objevným způsobem pojednává v eseji „O společnosti bez otce“ (in: Sedm jungovských rozhovorů, Sagittarius, 2004). Upozorňuje, že shrneme-li krátce děj básně, dostaneme příběh plný bezmezné existenciální hrůzy, který ani ve světě romantické literatury nemá obdoby. Ačkoli autor v tomto případě neužívá astrologické symboliky, zjevně se jedná o typicky plutonický, štírovský příběh, jehož ústředním motivem je vražda (Štír) otce (Slunce).
České (resp. Československé) Slunce, symbol naší národní, kolektivní identity, leží v šestém domě horoskopu, v už zmíněném znamení Štíra. Vládce horoskopu Merkur se navíc nachází v témže znamení a domě, a to v široké konjunkci se Sluncem. Šestý dům bývá považován za oblast každodenního života a práce, a také za sféru tělesného zdraví. Na úrovni orgánových korespondencí odpovídají šestému domu, resp. znamení Panny, střeva, která se v trávicím procesu organismu starají o rozlišení na potřebné a nepotřebné, o strávení prospěšných látek a vyloučení těch toxických. Analogický proces pochopitelně probíhá i na rovině emoční, mentální a duchovní. V této souvislosti je krajně pozoruhodné, že právě Češi vedou světové tabulky v onemocnění rakovinou tlustého střeva. Z astropsychologického hlediska lze usuzovat, že je české národní nevědomí přeplněno vytěsněnými nestrávenými jedovatými obsahy, které se nedaří vyloučit a které tak zásadním způsobem znepříjemňují kolektivní život. Můžeme si to pro názornost představit třeba tak, jako by většina z nás trpěla chronickou zácpou či střevními problémy – pověstná zapšklost a „připo(na)sranost“ v české společnosti takovou situaci myslím živě evokuje. A všichni si zároveň dovedeme představit ulehčení, úlevu či katarzi, jakou nám přináší dobře vykonaná potřeba – a příslušné vylučovací (a pohlavní) orgány souvisí právě se znamením Štíra.
Domnívám se, že česká společnost zoufale postrádá zážitek katarze, a to především v souvislosti s přechodem k demokratické kapitalistické společnosti, od jehož zlomového počátku letos uplyne právě dvacet let. Je nesporné, že období od Mnichova 1938 až do roku 1989 přineslo řadu individuálních i kolektivních tragédií, traumat, selhání a zklamání, které zanechaly v našich duších řadu krvavých, dosud živých zranění volajících po ošetření. Avšak zatímco přízračné období protektorátu lze myslím považovat za kolektivní zranění, jemuž bylo do jisté míry učiněno zadost díky porážce a zničení Německa, Norimberskému procesu a osvobození a obnově samostatného státu, v případě traumat způsobených komunistickým režimem takové symbolické zúčtování a zadostiučinění zcela postrádáme.
V padesátých letech se Pluto, vládce znamení Štíra, dlouhodobě nacházelo ve Lvu, jemuž vládne Slunce (jedná se tedy v jistém smyslu o zdvojení tématu Slunce ve Štíru). Slunce a Lev jsou v astropsychologii symbolem tvořivosti, suverenity a individuality, zatímco Pluto se svým destruktivně transformačním potenciálem při průchodu Lvem zmíněné kvality podrobilo drastickému tlaku. V horoskopu komunistického převratu z roku 1948 se v konjunkci s Plutem ve Lvu nacházejí ještě planety Saturn a Mars, podle některých údajů dokonce na ascendentu, což danou konstelaci jen vyhrocuje.Tomu odpovídaly dobové jevy jako násilná kolektivizace, znárodnění (resp. vyvlastnění či krádež) soukromého majetku, likvidace šlechty, duchovenstva a svobodné inteligence, politické procesy a vraždy, kriminalizace a likvidace válečných hrdinů. Nelze nepřipomenout, že tato bezpráví byla organizována, prováděna a řízena komunisty. Dokladem neexistující reflexe na straně pokračovatelů tehdejších agresorů budiž i to, že se současný předseda komunistické strany před nedávnými volbami do Evropského parlamentu nestyděl s vážnou tváří veřejně žádat, aby televize přestala vysílat dokument o justiční vraždě Milady Horákové, protože to jeho straně kazí volební kampaň.
V roce 1968, kdy se společnost poněkud oklepala z barbarství stalinismu a nadechovala závanu změny a možnosti nabýt svobodu, pak přišlo další trauma v podobě sovětské invaze.
Přirozené očistě národního organismu tak bylo po půlstoletí systematicky bráněno. Celé generace byly nuceny snášet útlak, bezpráví a nespravedlnosti, a neměly možnost přirozeným způsobem rozvíjet svou solární, tvořivou individualitu, anebo byla tato možnost přinejmenším výrazně omezená, podmíněná a problematická. Tento dlouhodobý marasmus se podepsal na nesmírném morálním úpadku a existenciální frustraci české společnosti.
Nulová katarze
Pro nevykoupenou, netransformovanou podobu znamení Štíra a jeho vládce Pluta je typické zneužívání mocenských vztahů. Tyto vztahy mají vždy dva póly – násilníka a oběť. Zjednodušeně můžeme tedy pohrobky komunismu rozdělit na dvě skupiny – uzurpátory moci a ty, kdo jim sloužili, a ovládanou společnost, ty, kdo na režim především dopláceli. Víc nás nepochybně zajímá druhá, pravděpodobně širší skupina obětí. Z individuální psychologie víme, že u lidí s traumatickou minulostí existuje tendence k retraumatizaci – paradoxní sklon vyvolávat si známá zranění a utrpení znovu a znovu, z velké části proto, že je to něco známého. Rádi se pohybujeme ve vyjetých drahách, kde nás nic nepřekvapí, byť je to pro nás třeba destruktivní. Pro lidské ego je charakteristický strach ze změny – ten je přítomen, i kdyby mělo jít o změnu k lepšímu, o osvobození z pout bolestné minulosti. Snažíme-li se tedy na minulost usilovně zapomenout, udělat za ní tlustou čáru a začít znovu, většinou si v nových kulisách zinscenujeme analogickou situaci. Abychom se mohli doopravdy osvobodit, musíme se s minulostí střetnout a projít náročným, bolestivým procesem přerodu, na jehož konci můžeme teprve nalézt svobodu. Musíme však být schopni a ochotni vzdát se svého starého Já, a to je velká výzva. Pokud ji ovšem nepřijmeme, setrváváme v přežitých, mnohdy sebedestruktivních stereotypech chování, ačkoli se naše situace změnila a již nás reálně nedusí, nesvírá ani neznásilňuje. Mnoho lidí v této zemi na mnoha subtilních úrovních stále žije podle vzorů, jimž se naučili v přízračném šedivém světě komunistické diktatury.
Svět nás v devadesátých letech obdivoval za nenásilnou, „sametovou“ revoluci, ale její odvrácenou stranou byla nulová katarze. Žádná skutečná kolektivní reflexe, žádná skutečná transformace neproběhla – došlo pouze k povrchovým, vnějším změnám, ale nikoli k proměně vnitřní. Devadesátá léta byla obdobím nádechu, optimismu a rozmachu po dlouhém pobytu pod hladinou, ale zdá se, že následující desetiletí přineslo drsné vystřízlivění a výzvu vrátit se k bolestné minulosti, opravdově se s ní vyrovnat. Národ tvoří jednotlivci a je na každém z nás, aby ve své osobní dimenzi realizoval svou vlastní transformaci. Jedinců, kteří takovou cestu podnikli, není málo, ale dosud jich není dost na to, aby dokázali přesvědčivě změnit zdejší realitu a atmosféru k lepšímu. Změna se přirozeně děje zejména u mladých lidí, ale se svou minulostí se musíme srovnat všichni, nehledě na to, že nevyřešená tematika předchozích generací se v rámci rodin neúprosně přenáší a dědí, a tak komunistické přízraky straší i v duších těch, na něž tíha režimu už reálně nedosáhla.
Stíny minulosti stále živé
V současnosti se zdá, jako by se do politiky stále nebezpečněji navracely antidemokratické tendence totalitní minulosti. Sílí politické snahy o ovlivňování soudů a médií, potlačování svobody slova, nerespektování zákonů a ústavy, omezování občanské společnosti, centralizaci moci. To vše lze vnímat jako symptomy toho, že návyky z období socialismu jsou stále živé. Neprošli jsme dosud skutečnou kolektivní proměnou a platíme za to „blbou náladou,“ totiž kolektivní depresí. K principu Štíra ovšem neodmyslitelně patří právě transformační krize, v jejichž průběhu svlékáme starou kůži, odkládáme vše, co už se v našem životě přežilo a ztratilo na opravdovosti, a vracíme se do života proměněni. Tento náročný a bolestný proces přerodu, který bývá v mytologii vyjadřován obrazy sestupu do podsvětí či temné noci duše, ovšem zahrnuje smrt starého Já a dočasné znehybnění a vyprázdnění. Teprve poté přichází obroda a z popela povstane nová identita jako bájný pták Fénix (Goethe tento princip vyjádřil výrokem „Zemři a zroď se!“). Pokud ovšem staré Já transformačnímu tlaku vzdoruje a odmítá jej, může jej místo symbolické smrti stihnout smrt skutečná, neboť nevykoupená, „zakletá“ podoba Štíra je známa svou sebedestruktivitou. Než by ztratil kontrolu či uznal porážku, raději zabije sebe sama.
Jako příklad ze světa politiky si můžeme uvést nedávné svržení vlády uprostřed českého předsednictví Evropské Unii. Samotné předsednictví lze myslím oprávněně chápat jako jistý vrchol konstruktivních snah české postkomunistické diplomacie a příležitost přispět svou troškou ke společnému dílu, možnost hrát chvíli hlavní, řídící, „sluneční“ roli. Je myslím pro naši současnou kolektivní psychickou situaci zcela typické, že se tuto šanci podařilo využít je zpola, protože právě v půli bylo české předsednictví ranou do zad sestřeleno, a to navzdory slibům, že se tak nestane. Odvolání vlády uprostřed předsednictví lze myslím bez nadsázky označit jako zradu (což je opět typicky štíří motiv) – než aby někteří politici dopřáli své konkurenci úspěch při práci výhodné pro celek, neváhali riskovat destabilizaci celé Evropy a přivodit této zemi nevídanou mezinárodní ostudu, což se v důsledku obrací i proti nim samým. Oba úhlavní pachatelé této blamáže, Jiří Paroubek a Václav Klaus, jsou ostatně typickými nositeli stínových hodnot, vlastností a mentality totalitní minulosti a zcela případnými živoucími symboly uvěznění ve starých, antidemokratických politických vzorcích, což dokládá i jejich hanebná zahraničněpolitická orientace na Rusko.
Co říci závěrem? V předchozích řádcích jsem několikrát zmínil pocit, že se kolektivně nacházíme ve stavu jakéhosi sevření minulostí, nevykoupenosti, existenciálního vakua. Rudolf Starý hovoří o ztrátě vztahu k transcendentním hodnotám. Jedná se tedy o problém víry, resp. nevíry či bezvěrství, který je myslím tradičně Achillovou patou české společnosti. V této souvislosti nepřekvapí, že se Cheirón, astropsychologický symbol zraněného léčitele, nachází v našem horoskopu z roku 1918 ve znamení Ryb. Ryby silně souvisí s duchovním životem, kolektivním nevědomím, světem archetypů. Jsou také znamením odpuštění a soucitu. A je to myslím přijetí vlastní minulosti i chyb na základě soucitu se sebou i s druhými, co české realitě zoufale schází a co by mohlo být rovněž cestou ke znovunalezení konstruktivního vztahu k okolnímu světu i k věčnosti – a k rozvinutí smysluplné a důstojné národní identity.
Publikováno v Revue PROSTOR č. 83, roč. 2009, nazvaném „Stigmata normalizace v nás“
V této úvaze bych rád s pomocí astropsychologické symboliky vyslovil několik poznámek ohledně české národní povahy. Zásadní práci na tomto poli odvedl a odvádí nestor české psychologické astrologie Rudolf Starý, z jehož článků a knih tu zhusta čerpám (konkrétně například ze stati „Mundánní astrologie, kolektivita (národ) a horoskop státu“ publikované v revue PROSTOR 23, ročník1993). Následující úvahy lze tedy chápat v nejlepším případě jako snahu navázat na inspirující nit jeho práce. Řeč bude zejména o postavení Slunce a neutěšeném psychickém klimatu, které v této zemi navzdory materiálnímu dostatku dlouhodobě panuje.
Vycházím přitom z horoskopu vzniku Československa, vytvořeného pro osmadvacátý říjen 1918, čas 18:05, kdy se v Obecním domě sešel Národní výbor, aby přijal rozhodnutí o převzetí moci v samostatném státě. Tento horoskop reflektuje okamžik zrození státu, v němž Češi hráli hlavní roli, k jehož odkazu máme sklon se hromadně hlásit a jehož je současná Česká republika nástupnickou zemí. Zůstává tedy pro nás klíčový navzdory tomu, že se státní status od té doby několikrát změnil (a jistě má svůj smysl přihlížet i k horoskopům těchto dílčích změn).
Zamořené ovzduší
Ascendent horoskopu vzniku Československa se nachází ve znamení Blíženců, což koresponduje s mnoha charakteristikami, které lze často zaslechnout při snaze o vystižení české národní povahy. Manuální zručnost, kutilství, intelektuální a jazykové nadání, imitační, dabérské i interpretační mistrovství, svébytný humor a vášeň pro křížovky a hlavolamy, ale také zlodějství, nezodpovědnost, drzost, nespolehlivost, jánabráchysmus, vypočítavost, povrchnost a oportunismus, to všechno jsou kvality typické pro znamení Blíženců a jeho vládce Merkura. O tomto rozměru české duše už obšírně pojednali například Rudolf Starý v eseji „Hermés jako novopohanské božstvo“ anebo Lenka Adamová v článku „Blíženci, Merkur a mateřský komplex“ (in: Astrologický sborník, nakl. Sagittarius, 2002).
U znamení na ascendentu se často stává, že ve vnějším pozorovateli vyvolá první dojem z dané osoby či v našem případě národa. Při bližším kontaktu ovšem začnou obvykle vyvstávat další, někdy podstatnější charakteristiky, mezi jejichž astrologickými symboly se za nejvýznamnější všeobecně považuje Slunce, které se v našem horoskopu nachází ve znamení Štíra. V této souvislosti mne zaujalo pozorování několika citlivých návštěv ze zahraničí, které nezávisle na sobě učinily poznámky ohledně pocitu, který v nich pobyt v Čechách vyvolává a který koresponduje i s mými vlastními dojmy. Jedná se o pocit, jako by místní psychické ovzduší bylo nějakým způsobem dusivé, toxické či zatížené temnou minulostí. Při povrchním pohledu můžeme pro tento postřeh nacházet paralely ve všeobecné skepsi, negativismu, nezájmu o bližní i věci veřejné, znechucení, znuděnosti a otrávenosti, zkrátka oné pověstné „blbé náladě,“ na kterou ve svém druhém funkčním období k pohoršení mnohých opakovaně upozorňoval prezident Václav Havel. U jednotlivce by psycholog takové projevy pravděpodobně považoval za symptomy skryté deprese, o níž ovšem ze zkušenosti víme, že pod pokličkou vnější pasivity, mdlosti a „nenálady“ zpravidla bublá nekultivovaná agresivita, kterou dotyčný v minulosti nemohl přirozeně rozvíjet a byl donucen ji vytěsnit do nevědomí, mnohdy pod tlakem traumatických okolností. Agresivita je ovšem úzce spjata s vitalitou, životní energií, a pokud s ní ztratíme kontakt, ztratíme i chuť do života, vůči němuž zahořkneme. Můžeme jej dokonce začít nenávidět a závidět těm, kdo jej jsou schopni prožívat a užívat naplno a svobodně. A citlivější pozorovatelé vnímají v hloubi českého kolektivního nevědomí právě takové temné a destruktivní sklony a emoce, jako je nenávist, závist, zášť a nesnášenlivost.V takovém psychickém klimatu pochopitelně klíčí vzájemná podezíravost, nedůvěra a uzavřenost. A právě tento a podobný typ symptomů a možnosti práce s nimi obšírně rozebírá americká astropsycholožka Donna Cunninghamová ve své knize Healing Pluto Problems (Uzdravující problémy Pluta), která je věnována lidem s dominantním postavení Pluta, tedy novodobého vládce znamení Štíra. České Slunce ve Štíru svým postavením za dominantní považovat lze, zvláště když je navíc zesíleno trigonem na Pluto v Raku.
Nestrávené dějiny
Symbolický důkaz dlouhodobého působení tohoto archetypu v české kolektivní psýše můžeme například hledat v kolektivní adoraci díla Karla Hynka Máchy, v jehož nativním horoskopu leží ve znamení Štíra stellium Slunce, Neptuna a Merkura, to vše v trigonu na Pluto v Rybách. Z jungovského hlediska přičítáme při zkoumání národního nevědomí pochopitelně značný význam obsahu uměleckých děl, která se těší takové všeobecné úctě a oblibě jako Máchův Máj. Je-li národem tolik milován, musí zde existovat rezonance, korespondence, podobnost mezi jeho tématem a obsahy duše národa. Rudolf Starý o hlubinně psychologickém významu tohoto díla ve vztahu k české národní povaze naprosto objevným způsobem pojednává v eseji „O společnosti bez otce“ (in: Sedm jungovských rozhovorů, Sagittarius, 2004). Upozorňuje, že shrneme-li krátce děj básně, dostaneme příběh plný bezmezné existenciální hrůzy, který ani ve světě romantické literatury nemá obdoby. Ačkoli autor v tomto případě neužívá astrologické symboliky, zjevně se jedná o typicky plutonický, štírovský příběh, jehož ústředním motivem je vražda (Štír) otce (Slunce).
České (resp. Československé) Slunce, symbol naší národní, kolektivní identity, leží v šestém domě horoskopu, v už zmíněném znamení Štíra. Vládce horoskopu Merkur se navíc nachází v témže znamení a domě, a to v široké konjunkci se Sluncem. Šestý dům bývá považován za oblast každodenního života a práce, a také za sféru tělesného zdraví. Na úrovni orgánových korespondencí odpovídají šestému domu, resp. znamení Panny, střeva, která se v trávicím procesu organismu starají o rozlišení na potřebné a nepotřebné, o strávení prospěšných látek a vyloučení těch toxických. Analogický proces pochopitelně probíhá i na rovině emoční, mentální a duchovní. V této souvislosti je krajně pozoruhodné, že právě Češi vedou světové tabulky v onemocnění rakovinou tlustého střeva. Z astropsychologického hlediska lze usuzovat, že je české národní nevědomí přeplněno vytěsněnými nestrávenými jedovatými obsahy, které se nedaří vyloučit a které tak zásadním způsobem znepříjemňují kolektivní život. Můžeme si to pro názornost představit třeba tak, jako by většina z nás trpěla chronickou zácpou či střevními problémy – pověstná zapšklost a „připo(na)sranost“ v české společnosti takovou situaci myslím živě evokuje. A všichni si zároveň dovedeme představit ulehčení, úlevu či katarzi, jakou nám přináší dobře vykonaná potřeba – a příslušné vylučovací (a pohlavní) orgány souvisí právě se znamením Štíra.
Domnívám se, že česká společnost zoufale postrádá zážitek katarze, a to především v souvislosti s přechodem k demokratické kapitalistické společnosti, od jehož zlomového počátku letos uplyne právě dvacet let. Je nesporné, že období od Mnichova 1938 až do roku 1989 přineslo řadu individuálních i kolektivních tragédií, traumat, selhání a zklamání, které zanechaly v našich duších řadu krvavých, dosud živých zranění volajících po ošetření. Avšak zatímco přízračné období protektorátu lze myslím považovat za kolektivní zranění, jemuž bylo do jisté míry učiněno zadost díky porážce a zničení Německa, Norimberskému procesu a osvobození a obnově samostatného státu, v případě traumat způsobených komunistickým režimem takové symbolické zúčtování a zadostiučinění zcela postrádáme.
V padesátých letech se Pluto, vládce znamení Štíra, dlouhodobě nacházelo ve Lvu, jemuž vládne Slunce (jedná se tedy v jistém smyslu o zdvojení tématu Slunce ve Štíru). Slunce a Lev jsou v astropsychologii symbolem tvořivosti, suverenity a individuality, zatímco Pluto se svým destruktivně transformačním potenciálem při průchodu Lvem zmíněné kvality podrobilo drastickému tlaku. V horoskopu komunistického převratu z roku 1948 se v konjunkci s Plutem ve Lvu nacházejí ještě planety Saturn a Mars, podle některých údajů dokonce na ascendentu, což danou konstelaci jen vyhrocuje.Tomu odpovídaly dobové jevy jako násilná kolektivizace, znárodnění (resp. vyvlastnění či krádež) soukromého majetku, likvidace šlechty, duchovenstva a svobodné inteligence, politické procesy a vraždy, kriminalizace a likvidace válečných hrdinů. Nelze nepřipomenout, že tato bezpráví byla organizována, prováděna a řízena komunisty. Dokladem neexistující reflexe na straně pokračovatelů tehdejších agresorů budiž i to, že se současný předseda komunistické strany před nedávnými volbami do Evropského parlamentu nestyděl s vážnou tváří veřejně žádat, aby televize přestala vysílat dokument o justiční vraždě Milady Horákové, protože to jeho straně kazí volební kampaň.
V roce 1968, kdy se společnost poněkud oklepala z barbarství stalinismu a nadechovala závanu změny a možnosti nabýt svobodu, pak přišlo další trauma v podobě sovětské invaze.
Přirozené očistě národního organismu tak bylo po půlstoletí systematicky bráněno. Celé generace byly nuceny snášet útlak, bezpráví a nespravedlnosti, a neměly možnost přirozeným způsobem rozvíjet svou solární, tvořivou individualitu, anebo byla tato možnost přinejmenším výrazně omezená, podmíněná a problematická. Tento dlouhodobý marasmus se podepsal na nesmírném morálním úpadku a existenciální frustraci české společnosti.
Nulová katarze
Pro nevykoupenou, netransformovanou podobu znamení Štíra a jeho vládce Pluta je typické zneužívání mocenských vztahů. Tyto vztahy mají vždy dva póly – násilníka a oběť. Zjednodušeně můžeme tedy pohrobky komunismu rozdělit na dvě skupiny – uzurpátory moci a ty, kdo jim sloužili, a ovládanou společnost, ty, kdo na režim především dopláceli. Víc nás nepochybně zajímá druhá, pravděpodobně širší skupina obětí. Z individuální psychologie víme, že u lidí s traumatickou minulostí existuje tendence k retraumatizaci – paradoxní sklon vyvolávat si známá zranění a utrpení znovu a znovu, z velké části proto, že je to něco známého. Rádi se pohybujeme ve vyjetých drahách, kde nás nic nepřekvapí, byť je to pro nás třeba destruktivní. Pro lidské ego je charakteristický strach ze změny – ten je přítomen, i kdyby mělo jít o změnu k lepšímu, o osvobození z pout bolestné minulosti. Snažíme-li se tedy na minulost usilovně zapomenout, udělat za ní tlustou čáru a začít znovu, většinou si v nových kulisách zinscenujeme analogickou situaci. Abychom se mohli doopravdy osvobodit, musíme se s minulostí střetnout a projít náročným, bolestivým procesem přerodu, na jehož konci můžeme teprve nalézt svobodu. Musíme však být schopni a ochotni vzdát se svého starého Já, a to je velká výzva. Pokud ji ovšem nepřijmeme, setrváváme v přežitých, mnohdy sebedestruktivních stereotypech chování, ačkoli se naše situace změnila a již nás reálně nedusí, nesvírá ani neznásilňuje. Mnoho lidí v této zemi na mnoha subtilních úrovních stále žije podle vzorů, jimž se naučili v přízračném šedivém světě komunistické diktatury.
Svět nás v devadesátých letech obdivoval za nenásilnou, „sametovou“ revoluci, ale její odvrácenou stranou byla nulová katarze. Žádná skutečná kolektivní reflexe, žádná skutečná transformace neproběhla – došlo pouze k povrchovým, vnějším změnám, ale nikoli k proměně vnitřní. Devadesátá léta byla obdobím nádechu, optimismu a rozmachu po dlouhém pobytu pod hladinou, ale zdá se, že následující desetiletí přineslo drsné vystřízlivění a výzvu vrátit se k bolestné minulosti, opravdově se s ní vyrovnat. Národ tvoří jednotlivci a je na každém z nás, aby ve své osobní dimenzi realizoval svou vlastní transformaci. Jedinců, kteří takovou cestu podnikli, není málo, ale dosud jich není dost na to, aby dokázali přesvědčivě změnit zdejší realitu a atmosféru k lepšímu. Změna se přirozeně děje zejména u mladých lidí, ale se svou minulostí se musíme srovnat všichni, nehledě na to, že nevyřešená tematika předchozích generací se v rámci rodin neúprosně přenáší a dědí, a tak komunistické přízraky straší i v duších těch, na něž tíha režimu už reálně nedosáhla.
Stíny minulosti stále živé
V současnosti se zdá, jako by se do politiky stále nebezpečněji navracely antidemokratické tendence totalitní minulosti. Sílí politické snahy o ovlivňování soudů a médií, potlačování svobody slova, nerespektování zákonů a ústavy, omezování občanské společnosti, centralizaci moci. To vše lze vnímat jako symptomy toho, že návyky z období socialismu jsou stále živé. Neprošli jsme dosud skutečnou kolektivní proměnou a platíme za to „blbou náladou,“ totiž kolektivní depresí. K principu Štíra ovšem neodmyslitelně patří právě transformační krize, v jejichž průběhu svlékáme starou kůži, odkládáme vše, co už se v našem životě přežilo a ztratilo na opravdovosti, a vracíme se do života proměněni. Tento náročný a bolestný proces přerodu, který bývá v mytologii vyjadřován obrazy sestupu do podsvětí či temné noci duše, ovšem zahrnuje smrt starého Já a dočasné znehybnění a vyprázdnění. Teprve poté přichází obroda a z popela povstane nová identita jako bájný pták Fénix (Goethe tento princip vyjádřil výrokem „Zemři a zroď se!“). Pokud ovšem staré Já transformačnímu tlaku vzdoruje a odmítá jej, může jej místo symbolické smrti stihnout smrt skutečná, neboť nevykoupená, „zakletá“ podoba Štíra je známa svou sebedestruktivitou. Než by ztratil kontrolu či uznal porážku, raději zabije sebe sama.
Jako příklad ze světa politiky si můžeme uvést nedávné svržení vlády uprostřed českého předsednictví Evropské Unii. Samotné předsednictví lze myslím oprávněně chápat jako jistý vrchol konstruktivních snah české postkomunistické diplomacie a příležitost přispět svou troškou ke společnému dílu, možnost hrát chvíli hlavní, řídící, „sluneční“ roli. Je myslím pro naši současnou kolektivní psychickou situaci zcela typické, že se tuto šanci podařilo využít je zpola, protože právě v půli bylo české předsednictví ranou do zad sestřeleno, a to navzdory slibům, že se tak nestane. Odvolání vlády uprostřed předsednictví lze myslím bez nadsázky označit jako zradu (což je opět typicky štíří motiv) – než aby někteří politici dopřáli své konkurenci úspěch při práci výhodné pro celek, neváhali riskovat destabilizaci celé Evropy a přivodit této zemi nevídanou mezinárodní ostudu, což se v důsledku obrací i proti nim samým. Oba úhlavní pachatelé této blamáže, Jiří Paroubek a Václav Klaus, jsou ostatně typickými nositeli stínových hodnot, vlastností a mentality totalitní minulosti a zcela případnými živoucími symboly uvěznění ve starých, antidemokratických politických vzorcích, což dokládá i jejich hanebná zahraničněpolitická orientace na Rusko.
Co říci závěrem? V předchozích řádcích jsem několikrát zmínil pocit, že se kolektivně nacházíme ve stavu jakéhosi sevření minulostí, nevykoupenosti, existenciálního vakua. Rudolf Starý hovoří o ztrátě vztahu k transcendentním hodnotám. Jedná se tedy o problém víry, resp. nevíry či bezvěrství, který je myslím tradičně Achillovou patou české společnosti. V této souvislosti nepřekvapí, že se Cheirón, astropsychologický symbol zraněného léčitele, nachází v našem horoskopu z roku 1918 ve znamení Ryb. Ryby silně souvisí s duchovním životem, kolektivním nevědomím, světem archetypů. Jsou také znamením odpuštění a soucitu. A je to myslím přijetí vlastní minulosti i chyb na základě soucitu se sebou i s druhými, co české realitě zoufale schází a co by mohlo být rovněž cestou ke znovunalezení konstruktivního vztahu k okolnímu světu i k věčnosti – a k rozvinutí smysluplné a důstojné národní identity.
