Z astrologického zápisníku I
© Rudolf Starý
Knižně nepublikované črty z roku 2022. Použito se svolením autora. Text je určen pouze pro studijní účely a bez souhlasu jej nelze jinde přetiskovat.
10
Při Velkém třesku, nebo jinak řečeno, při Velkém výdechu, se Stvoření realizovalo současně ve čtyřech modalitách, které odpovídají čtyřem základním živlům:
tvarovém (Tvar/země),
zvukovém (Zvuk/voda),
slovním (Slovo/vzduch) a
barevném (Barva/oheň).
Z hlediska TVAROVÉHO modu stvoření se kosmologie jeví jako morfologie (tvarosloví) veškerého života, a to na makrokosmické i na mikrokosmické úrovni.
V prvotní podobě mohl člověk pozorovat tyto tvary na obloze, a to jako obrazce, které vytvářejí planety a další relevantní body geocentrického systému:
konjunkce, opozice, trigon, kvadratura, kvinkunx.
Tyto základní tvary dále tvoří velký trigon, T-kříž, velkou kvadraturu, velký sextil, tvar draka, figuru YOD atd.
Tvary horoskopu jakožto monády:
Ranec (stelium), mísa, vědro, resp. držadlo vědra, rozptyl, houpačka a další varianty.
Podle zásady časoprostorové korespondence se tyto tvary promítají do individuálního horoskopu a podle nich se na základě analogie tvaruje i scénář lidského příběhu, který je vrozený a ve smyslu trvalosti osudový. Jeho průběh závisí na tom, jak se člověku podaří jej rozvinout a uplatnit vrozené vlohy a sklony, a jak dokáže řešit problémy, jež jsou s nimi spojeny.
Knižně nepublikované črty z roku 2022. Použito se svolením autora. Text je určen pouze pro studijní účely a bez souhlasu jej nelze jinde přetiskovat.
10
Při Velkém třesku, nebo jinak řečeno, při Velkém výdechu, se Stvoření realizovalo současně ve čtyřech modalitách, které odpovídají čtyřem základním živlům:
tvarovém (Tvar/země),
zvukovém (Zvuk/voda),
slovním (Slovo/vzduch) a
barevném (Barva/oheň).
Z hlediska TVAROVÉHO modu stvoření se kosmologie jeví jako morfologie (tvarosloví) veškerého života, a to na makrokosmické i na mikrokosmické úrovni.
V prvotní podobě mohl člověk pozorovat tyto tvary na obloze, a to jako obrazce, které vytvářejí planety a další relevantní body geocentrického systému:
konjunkce, opozice, trigon, kvadratura, kvinkunx.
Tyto základní tvary dále tvoří velký trigon, T-kříž, velkou kvadraturu, velký sextil, tvar draka, figuru YOD atd.
Tvary horoskopu jakožto monády:
Ranec (stelium), mísa, vědro, resp. držadlo vědra, rozptyl, houpačka a další varianty.
Podle zásady časoprostorové korespondence se tyto tvary promítají do individuálního horoskopu a podle nich se na základě analogie tvaruje i scénář lidského příběhu, který je vrozený a ve smyslu trvalosti osudový. Jeho průběh závisí na tom, jak se člověku podaří jej rozvinout a uplatnit vrozené vlohy a sklony, a jak dokáže řešit problémy, jež jsou s nimi spojeny.
11
Alfred Tomatis, Naslouchat univerzu
(Excerpta)
Je velmi pravděpodobné, že nejzjevnějším, protože nejslyšitelnějším modem jsoucího byl na počátku Velkého výdechu ZVUK (voda), a to zároveň se Slovem (vzduch), Tvarem (země) a Barvou: světlo-tma (oheň).
Alfred Tomatis byl předním znalcem lidského sluchového ústrojí, ale zároveň i jasnozřivým filosofem goethovského ražení. Položil si otázku, jaký význam má sluch v životě člověka a v čem spočívá rozdíl mezi „slyšet“ a „naslouchat“.
Jeho kosmologické úvahy mají zásadní význam, zejména z hlediska vzájemného souznění makrokosmu a mikrokosmu.
Tomatis píše:
„Všechno je zvuk.“
Mohli bychom pouze dodat: z hlediska zvukového modu kosmogeneze.
„Stvoření nemůže být nic jiného než děj vyvolaný zvukem, který se šíří prostorem a formuje jej…“
A pokračuje:
Člověk je buď schopen naslouchat formujícímu zvuku, který zní vesmírem od samého počátku, nebo je vůči němu hluchý a ocitá se tak mimo pokračující proces Stvoření.
Tomatis je přesvědčen, že lidská existence se utváří podle „preexistentního řádu“, který obsahuje od samého počátku „Prazvuk – prvotní zdroj energií uvolněných v okamžiku „velkého třesku“.
Tomatis to výslovně neříká, ale je zřejmě přesvědčen, že Prazvuk, který provází a spoluutváří kosmogenezi, je melodií, není tedy amorfní nebo nahodilou kakofonií. Tou se stává v časoprostoru v důsledku deformujících zásahů člověka.
Podobně i Jung hovoří o „předvědomé duši“, resp. „preformované duši“:
„existuje apriori veškeré lidské činnosti, a tou je vrozená, a tedy předvědomá a nevědomá individuální struktura psýchy“ (Psychologické aspekty archetypu Matky).
Stručně řečeno, kosmogeneze utváří lidskou psýchu tak, aby byla s to jí naslouchat a dále ji šířit. Být „přijímačem i vysílačem“.
Kdyby lidské oko nebylo zformováno podle „obrazu a podobnosti“ slunce, nedokázalo by slunce vůbec spatřit, říká Goethe.
Do říše potencialit (platonského světa idejí, archetypů a pravzorů) patří podle Tomatise sonický (neslyšný) zvuk, který se v časoprostoru projevuje jako sonorní (slyšitelný) zvuk.
Důležité je zdůraznění asymetrie zvuku jako podmínky jeho dynamiky.
Následující vlna zvukových monád vždy zazní (výdech), aby se vrátila zpět ke svému počátku (nádech). Proto i zvuk rotuje. Lze v tom spatřovat prvotní schéma novoplatonského pojetí světa (prohodos-epistrofe). Lidská existence obdobně rotuje od vzepětí k vyčerpání energie a k opětovnému vzepětí. Je od počátku (arche) cyklická. Názorný obraz poskytuje zvěrokruh a cyklický pohyb planet, především Slunce, kolem středu monády.
„Vibrace… utváří a formuje všechny věci, jež zároveň aktivuje a oživuje. To však nemůže dělat jinak než pomocí překážek, které si sama staví: je nutné, aby se střetla s odporem hmoty, již vytvořila podle svých potřeb.“
„Člověk žije v akustické lázni.“
Tomatisova „akustická lázeň“ je nápadně podobná Sheldrakeovým „morfogenetickým polím“, v jejichž siločárách se utváří lidský život, aniž si je člověk uvědomuje.
„Svět se děje na způsob hudby, byť pouze výjimečná citlivost takového Mozarta vskutku dosáhla toho, že se napojila na sonický svět…“
Podobně jako Paracelsus uznával dva „firmamenty“, jeden nebeský a druhý tělesný, definuje Tomatis dvě zvukové modality – první působí zvenčí jako kosmická symfonie, druhá vzniká její ozvěnou v lidském těle.
„Neexistuje žádný posvátný zvuk sám o sobě, ale o gregoriánském zpěvu můžeme říci, že nejlépe připravuje duši na otevření se Bohu.“
Tomatisovo pojetí řecké „aletheia“:
„Vhledy do reality světa jsou umožněny pouze v několika málo světlých okamžicích, a to se navíc týká vhledů útržkovitých…“
„Údělem člověka je být naslouchající bytostí…“
Jeho úkolem je „navázat dialog s vesmírem“ a dosáhnout ve vztahu k němu „rezonance“.
„Zatímco v helénském duchu se pojem Jednoho objevuje jako plod hlubokého deduktivního zamyšlení, v židovském myšlení se Bůh prosazuje jako absolutní realita.“
Tomatis vyslovuje domněnku, že člověk vnímá svět podle svého individuálního založení. Každý má „svůj vlastní percepční systém“.
Kdo jej chce nahlédnout alespoň v prvotním schématu, nabízí se mu zvěrokruh. Člověk vnímá svět skrze své konstelace (komplexy) a skrze ně je vysílá (tvůrčím způsobem je reprodukuje) do okolního světa.
Podle Tomatise totéž slovo vyvolá svou vibrací u každého člověka odlišnou reakci jako důsledek odlišného psychického založení.
Tomatis dochází k pesimistickému závěru:
„Všechno v tomto světě naslouchá – kromě člověka. To není vtip ani paradox, ale spíše postřeh podložený profesním životem zasvěceným tomuto problému.“
Jde tedy o to, aby se člověk naučil naslouchat vesmírné symfonii, která zaznívá zpočátku pouze sonicky v průběhu pokračujícího stvoření světa. Neexistuje žádný posvátný zvuk o sobě, ale je možné naslouchat jeho projevům v nesčetných sonorních proměnách. Jednoduše řečeno, jde o souznění s touto vesmírnou symfonií.
Podobně Jung spatřoval svůj úkol v tom, aby naučil člověka vnímat Posvátno, jednak ve vnějších obrazech, jednak ve vnitřních obrazech, které dřímají v jeho duši. Jde o souvztažnost vnějších a vnitřních obrazů Posvátna. Proto je nezbytné „naučit člověka umění vidět“, říká Jung (v Úvodu do nábožensko-psychologické problematiky alchymie).
Naděje spočívá podle Tomatise v tom, že se člověk stane tím, kým se stát má, totiž „odleskem vesmíru“, a to tak, že se s důvěrou odevzdá při naslouchání vesmírné symfonii. Jedině v tom spočívá podle jeho přesvědčení svoboda, jakou člověk dostává darem díky této odevzdanosti.
Považujeme za naprosto samozřejmé, že máme ve svém bytě neslyšné (sonické) signály pro své mobily, počítače a televizní kanály. Není nijak obtížné si představit, že stejně tak tam stále znějí signály z prvotního Velkého třesku, poté, co Hospodin řekl: „Budiž!“
Podle Alfreda Tomatise je každý člověk jedinečným nástrojem, který reaguje podle svého uzpůsobení na vesmírné signály, a to buď neslyšně (sonicky), nebo slyšitelně (sonority). Tyto signály ho vlastně původně utvořily a dále ho utvářejí. Je na něm, jak je zachytí a zpracuje, zda se z nich zrodí melodie, nebo kakofonie.
Člověk jako jedinečný hudební nástroj je patrný z jeho horoskopu: 12 tónů a půltónů = 12 znamení zvěrokruhu. Transity a aspekty pomalých planet vyznačují základní tóninu, která zní dlouhodobě a u každého člověka zaznívá na jeho jedinečný způsob.
Alfred Tomatis, Naslouchat univerzu
(Excerpta)
Je velmi pravděpodobné, že nejzjevnějším, protože nejslyšitelnějším modem jsoucího byl na počátku Velkého výdechu ZVUK (voda), a to zároveň se Slovem (vzduch), Tvarem (země) a Barvou: světlo-tma (oheň).
Alfred Tomatis byl předním znalcem lidského sluchového ústrojí, ale zároveň i jasnozřivým filosofem goethovského ražení. Položil si otázku, jaký význam má sluch v životě člověka a v čem spočívá rozdíl mezi „slyšet“ a „naslouchat“.
Jeho kosmologické úvahy mají zásadní význam, zejména z hlediska vzájemného souznění makrokosmu a mikrokosmu.
Tomatis píše:
„Všechno je zvuk.“
Mohli bychom pouze dodat: z hlediska zvukového modu kosmogeneze.
„Stvoření nemůže být nic jiného než děj vyvolaný zvukem, který se šíří prostorem a formuje jej…“
A pokračuje:
Člověk je buď schopen naslouchat formujícímu zvuku, který zní vesmírem od samého počátku, nebo je vůči němu hluchý a ocitá se tak mimo pokračující proces Stvoření.
Tomatis je přesvědčen, že lidská existence se utváří podle „preexistentního řádu“, který obsahuje od samého počátku „Prazvuk – prvotní zdroj energií uvolněných v okamžiku „velkého třesku“.
Tomatis to výslovně neříká, ale je zřejmě přesvědčen, že Prazvuk, který provází a spoluutváří kosmogenezi, je melodií, není tedy amorfní nebo nahodilou kakofonií. Tou se stává v časoprostoru v důsledku deformujících zásahů člověka.
Podobně i Jung hovoří o „předvědomé duši“, resp. „preformované duši“:
„existuje apriori veškeré lidské činnosti, a tou je vrozená, a tedy předvědomá a nevědomá individuální struktura psýchy“ (Psychologické aspekty archetypu Matky).
Stručně řečeno, kosmogeneze utváří lidskou psýchu tak, aby byla s to jí naslouchat a dále ji šířit. Být „přijímačem i vysílačem“.
Kdyby lidské oko nebylo zformováno podle „obrazu a podobnosti“ slunce, nedokázalo by slunce vůbec spatřit, říká Goethe.
Do říše potencialit (platonského světa idejí, archetypů a pravzorů) patří podle Tomatise sonický (neslyšný) zvuk, který se v časoprostoru projevuje jako sonorní (slyšitelný) zvuk.
Důležité je zdůraznění asymetrie zvuku jako podmínky jeho dynamiky.
Následující vlna zvukových monád vždy zazní (výdech), aby se vrátila zpět ke svému počátku (nádech). Proto i zvuk rotuje. Lze v tom spatřovat prvotní schéma novoplatonského pojetí světa (prohodos-epistrofe). Lidská existence obdobně rotuje od vzepětí k vyčerpání energie a k opětovnému vzepětí. Je od počátku (arche) cyklická. Názorný obraz poskytuje zvěrokruh a cyklický pohyb planet, především Slunce, kolem středu monády.
„Vibrace… utváří a formuje všechny věci, jež zároveň aktivuje a oživuje. To však nemůže dělat jinak než pomocí překážek, které si sama staví: je nutné, aby se střetla s odporem hmoty, již vytvořila podle svých potřeb.“
„Člověk žije v akustické lázni.“
Tomatisova „akustická lázeň“ je nápadně podobná Sheldrakeovým „morfogenetickým polím“, v jejichž siločárách se utváří lidský život, aniž si je člověk uvědomuje.
„Svět se děje na způsob hudby, byť pouze výjimečná citlivost takového Mozarta vskutku dosáhla toho, že se napojila na sonický svět…“
Podobně jako Paracelsus uznával dva „firmamenty“, jeden nebeský a druhý tělesný, definuje Tomatis dvě zvukové modality – první působí zvenčí jako kosmická symfonie, druhá vzniká její ozvěnou v lidském těle.
„Neexistuje žádný posvátný zvuk sám o sobě, ale o gregoriánském zpěvu můžeme říci, že nejlépe připravuje duši na otevření se Bohu.“
Tomatisovo pojetí řecké „aletheia“:
„Vhledy do reality světa jsou umožněny pouze v několika málo světlých okamžicích, a to se navíc týká vhledů útržkovitých…“
„Údělem člověka je být naslouchající bytostí…“
Jeho úkolem je „navázat dialog s vesmírem“ a dosáhnout ve vztahu k němu „rezonance“.
„Zatímco v helénském duchu se pojem Jednoho objevuje jako plod hlubokého deduktivního zamyšlení, v židovském myšlení se Bůh prosazuje jako absolutní realita.“
Tomatis vyslovuje domněnku, že člověk vnímá svět podle svého individuálního založení. Každý má „svůj vlastní percepční systém“.
Kdo jej chce nahlédnout alespoň v prvotním schématu, nabízí se mu zvěrokruh. Člověk vnímá svět skrze své konstelace (komplexy) a skrze ně je vysílá (tvůrčím způsobem je reprodukuje) do okolního světa.
Podle Tomatise totéž slovo vyvolá svou vibrací u každého člověka odlišnou reakci jako důsledek odlišného psychického založení.
Tomatis dochází k pesimistickému závěru:
„Všechno v tomto světě naslouchá – kromě člověka. To není vtip ani paradox, ale spíše postřeh podložený profesním životem zasvěceným tomuto problému.“
Jde tedy o to, aby se člověk naučil naslouchat vesmírné symfonii, která zaznívá zpočátku pouze sonicky v průběhu pokračujícího stvoření světa. Neexistuje žádný posvátný zvuk o sobě, ale je možné naslouchat jeho projevům v nesčetných sonorních proměnách. Jednoduše řečeno, jde o souznění s touto vesmírnou symfonií.
Podobně Jung spatřoval svůj úkol v tom, aby naučil člověka vnímat Posvátno, jednak ve vnějších obrazech, jednak ve vnitřních obrazech, které dřímají v jeho duši. Jde o souvztažnost vnějších a vnitřních obrazů Posvátna. Proto je nezbytné „naučit člověka umění vidět“, říká Jung (v Úvodu do nábožensko-psychologické problematiky alchymie).
Naděje spočívá podle Tomatise v tom, že se člověk stane tím, kým se stát má, totiž „odleskem vesmíru“, a to tak, že se s důvěrou odevzdá při naslouchání vesmírné symfonii. Jedině v tom spočívá podle jeho přesvědčení svoboda, jakou člověk dostává darem díky této odevzdanosti.
Považujeme za naprosto samozřejmé, že máme ve svém bytě neslyšné (sonické) signály pro své mobily, počítače a televizní kanály. Není nijak obtížné si představit, že stejně tak tam stále znějí signály z prvotního Velkého třesku, poté, co Hospodin řekl: „Budiž!“
Podle Alfreda Tomatise je každý člověk jedinečným nástrojem, který reaguje podle svého uzpůsobení na vesmírné signály, a to buď neslyšně (sonicky), nebo slyšitelně (sonority). Tyto signály ho vlastně původně utvořily a dále ho utvářejí. Je na něm, jak je zachytí a zpracuje, zda se z nich zrodí melodie, nebo kakofonie.
Člověk jako jedinečný hudební nástroj je patrný z jeho horoskopu: 12 tónů a půltónů = 12 znamení zvěrokruhu. Transity a aspekty pomalých planet vyznačují základní tóninu, která zní dlouhodobě a u každého člověka zaznívá na jeho jedinečný způsob.
12
Transit Neptuna v konjunkci s Martem
Vliv transitující planety Neptuna na Marta
Ochablost
Pocit ztracenosti a rozháranosti.
Neobyčejně bohatá, nezvládnutelná představivost.
Reakce nativní planety Marta na transitujícího Neptuna
Tendence trvat na své identitě a na zažitém denním režimu.
Rozhodným způsobem rozlišovat mezi jednotlivými fenomény v kaleidoskopickém přívalu obrazů a symbolů, vycházet jim vědomě vstříc.
Odvážně se otevřít makrokosmickým a náboženským tématům.
Odříkat se alkoholu.
Téma
„Rozpuštěný a vypuštěný.“
Sen
Ocitám se jen tak nalehko ve vlaku jedoucím z Prahy. Zjišťuji, že nemám doklady ani peníze. V zoufalství vystoupím na příští stanici. Cítím se zcela ztracený a bezmocný. Vtom se objevuje moje přítelkyně, a já pocítím úlevu, protože mi bude moci půjčit peníze, abych se mohl vrátit do Prahy. Na nádraží potkám jejího manžela. To mě uvrhne do ještě většího zmatku a nejistoty. Procitám.
Podle Reinholda Ebertina, Kombinace planetárních vlivů (70. léta)
R. Ebertin označuje jako „princip“ dané konstelace „podrážděnost a slabost“.
Rozlišuje čtverou korespondenci: psychologickou, biologickou a sociologickou.
Z jednotlivých příznaků, které uvádí, si můžeme vybrat ty, které si dodnes podržely význam, a obohatit jimi vlastní zkušenost:
Možnost sebepoškozování ve formě zneužívání návykových látek.
Nedostatek životní energie nebo její zneužívání.
Svalové ochrnutí.
Infekce a náchylnost k onemocnění.
Záněty.
Transit Neptuna v konjunkci s Martem
Vliv transitující planety Neptuna na Marta
Ochablost
Pocit ztracenosti a rozháranosti.
Neobyčejně bohatá, nezvládnutelná představivost.
Reakce nativní planety Marta na transitujícího Neptuna
Tendence trvat na své identitě a na zažitém denním režimu.
Rozhodným způsobem rozlišovat mezi jednotlivými fenomény v kaleidoskopickém přívalu obrazů a symbolů, vycházet jim vědomě vstříc.
Odvážně se otevřít makrokosmickým a náboženským tématům.
Odříkat se alkoholu.
Téma
„Rozpuštěný a vypuštěný.“
Sen
Ocitám se jen tak nalehko ve vlaku jedoucím z Prahy. Zjišťuji, že nemám doklady ani peníze. V zoufalství vystoupím na příští stanici. Cítím se zcela ztracený a bezmocný. Vtom se objevuje moje přítelkyně, a já pocítím úlevu, protože mi bude moci půjčit peníze, abych se mohl vrátit do Prahy. Na nádraží potkám jejího manžela. To mě uvrhne do ještě většího zmatku a nejistoty. Procitám.
Podle Reinholda Ebertina, Kombinace planetárních vlivů (70. léta)
R. Ebertin označuje jako „princip“ dané konstelace „podrážděnost a slabost“.
Rozlišuje čtverou korespondenci: psychologickou, biologickou a sociologickou.
Z jednotlivých příznaků, které uvádí, si můžeme vybrat ty, které si dodnes podržely význam, a obohatit jimi vlastní zkušenost:
Možnost sebepoškozování ve formě zneužívání návykových látek.
Nedostatek životní energie nebo její zneužívání.
Svalové ochrnutí.
Infekce a náchylnost k onemocnění.
Záněty.
