Subjektivní/objektivní
© Rudolf Starý
Knižně nepublikovaná črta z roku 2021. Použito se svolením autora. Text je určen pouze pro studijní účely a bez souhlasu jej nelze jinde přetiskovat.
Je nanejvýš pozoruhodné, jak astrologie „objektivizuje“ takzvaný subjektivismus, s nímž marně zápasí vědečtí fenomenologové.
Slova „subjektivní“ a „objektivní“ nepoužívám, ale v tomto případě je to nezbytné.
Jestliže někdo vysloví elementární fenomenologickou větu, že se mu určitá věc jeví tak či onak, je to pokládáno za subjektivní. Jestliže však do středu zvěrokruhu umístím určitou Hodnotu, například stoické Dobro - „summum bonum“ nebo Sokratovu ideu Krásy, a člověk se k této Hodnotě vztáhne, nabývá jeho výrok zvláštní „objektivity“.
Za předpokladu, že Slunce je symbolem Já, a střed zvěrokruhu zaujímá Dobro jako nejvyšší hodnota, může se svět fenoménů jevit takto:
Slunce v Beranu: Já vidí Dobro jako to, co mu umožní prosadit se, soupeřit a vítězit.
Slunce v Býku: Já vidí Dobro v tom, co může vlastnit, užívat a rozmnožovat.
Slunce v Blížencích: Já vidí Dobro v tom, co mi umožní vyměňovat si věci a informace se svým okolím.
Slunce v Raku: Já vidí Dobro v tom, co chrání a vyživuje jeho niternost a rodinu.
A tak dále.
Každý z těchto dvanácti výroků je podmíněn apriorním stanoviskem, jaké Já zaujímá ve vztahu ke středu zvěrokruhu, a je proto relativní. To však nijak neubírá na reálnosti jednotlivých výroků. Novoplatónsky řečeno, střed zvěrokruhu zaujímá Jedno, z něhož vycházejí jednotlivá dílčí stanoviska, která jsou rozčleněna na dvanáct základních typů (Proklovy „jednice“). Jedno vztahuje vše k sobě, a tím sjednocuje odlišná stanoviska. Tak je také možné, aby v křesťanském makrokosmickém modelu, v němž střed zaujímá Ježíš Kristus jakožto Anthropos, mohli být jednotliví věřící, liturgicky řečeno, „Jedním v Něm“, aniž pozbývají svou individualitu.
Knižně nepublikovaná črta z roku 2021. Použito se svolením autora. Text je určen pouze pro studijní účely a bez souhlasu jej nelze jinde přetiskovat.
Je nanejvýš pozoruhodné, jak astrologie „objektivizuje“ takzvaný subjektivismus, s nímž marně zápasí vědečtí fenomenologové.
Slova „subjektivní“ a „objektivní“ nepoužívám, ale v tomto případě je to nezbytné.
Jestliže někdo vysloví elementární fenomenologickou větu, že se mu určitá věc jeví tak či onak, je to pokládáno za subjektivní. Jestliže však do středu zvěrokruhu umístím určitou Hodnotu, například stoické Dobro - „summum bonum“ nebo Sokratovu ideu Krásy, a člověk se k této Hodnotě vztáhne, nabývá jeho výrok zvláštní „objektivity“.
Za předpokladu, že Slunce je symbolem Já, a střed zvěrokruhu zaujímá Dobro jako nejvyšší hodnota, může se svět fenoménů jevit takto:
Slunce v Beranu: Já vidí Dobro jako to, co mu umožní prosadit se, soupeřit a vítězit.
Slunce v Býku: Já vidí Dobro v tom, co může vlastnit, užívat a rozmnožovat.
Slunce v Blížencích: Já vidí Dobro v tom, co mi umožní vyměňovat si věci a informace se svým okolím.
Slunce v Raku: Já vidí Dobro v tom, co chrání a vyživuje jeho niternost a rodinu.
A tak dále.
Každý z těchto dvanácti výroků je podmíněn apriorním stanoviskem, jaké Já zaujímá ve vztahu ke středu zvěrokruhu, a je proto relativní. To však nijak neubírá na reálnosti jednotlivých výroků. Novoplatónsky řečeno, střed zvěrokruhu zaujímá Jedno, z něhož vycházejí jednotlivá dílčí stanoviska, která jsou rozčleněna na dvanáct základních typů (Proklovy „jednice“). Jedno vztahuje vše k sobě, a tím sjednocuje odlišná stanoviska. Tak je také možné, aby v křesťanském makrokosmickém modelu, v němž střed zaujímá Ježíš Kristus jakožto Anthropos, mohli být jednotliví věřící, liturgicky řečeno, „Jedním v Něm“, aniž pozbývají svou individualitu.
