Pluto jako astrologické "imago Dei"

© Rudolf Starý

Knižně nepublikovaná črta z roku 2022. Použito se svolením autora. Text je určen pouze pro studijní účely a bez souhlasu jej nelze jinde přetiskovat.

(Z astrologického zápisníku 13)

Astrologie nutně potřebuje symbol pro „imago Dei“, zejména poté, co theologie a filosofie v tomto ohledu selhaly a nejsou s to vysvětlit, pod jakou vládou se ve světě dějí hrůzy, jaké můžeme dnes pozorovat „on-line“, a není už možné před nimi uhýbat pohledem. Soudobý světový názor zdegeneroval a s žádnými hrůzami (theologicky: s Ďáblem) nepočítá, takže nemá ani tušení, co se ve světě děje.
          Za této situace se nabízí jako symbol nejvyšší „nebeské moci“ (Goethe) Pluto. Původně řecký bůh podsvětí odráží v zrcadle zkušeností řeckého, římského, židovského a křesťanského člověka nové atributy. Na tom lze založit hypotézu, o niž se v tomto textu pokouším.
 
V rámci astrologické symboliky lze Pluto označit za dominantní faktor lidské psychické struktury, skrze niž působí fyzikální síly: gravitace, elektromagnetická pole, malá a velká jaderná síla; a zároveň síly ontologické, na nichž závisí lidská existence.
Pluto je vládcem znamení Štíra, jehož základními rysy jsou: Zrození, Smrt, Proměna. To z něj činí symbol nejmocnějšího vesmírného ontologického faktoru, nejvyššího vládce vesmíru tradičně označovaného slovem „Bůh“.
Jahve: „Já usmrcuji i obživuji, zraňuji i uzdravuji.“ (Deut 32)
„Já nechávám vzcházet světlo i tmu.“ (Iz 45)
Ježíš: „Já jsem alfa i omega.“ (Zjev 1,8)
 „Byl jsem mrtev, a hle, jsem živ na věky věků a v rukou mám klíče od Smrti a od Podsvětí.“ (Zj. 1,18)
V rámci tělesných korespondencí odpovídá Pluto té části těla, v níž dochází ke zrodu nového života a odkud odchází to, co je nepotřebné. Je to místo, kde se život a smrt manifestují tělesným způsobem.
Nejnázornějším obrazem plutonské proměny je trojí proměna: housenka-kukla-motýl (tomu odpovídá velikonoční triduum).
Z hlediska astrologické symboliky lze nárokovanou vyvolenost židovského národa uvést do souvislosti s dominantním postavením Pluta (v konjunkci se Saturnem) v psychické struktuře židovského národa, na rozdíl od ostatních pospolitostí (Jupiter u Řeků, Luna u muslimů, Hermes jako dominantní faktor české mentality, Pluto/Neptun jako spasitelský syndrom ruského samoděržaví a jako syndrom vládnoucí nadřazené rasy v ideologii německých nacistů).
 
K nejvýznamnějším rysům astrologického symbolu Pluta patří především tyto:
 
a) Starozákonní Jahve je monistický Bůh: „V jednoho Boha věřiti budeš!“ Jeho dvojaká povaha (milosrdný/krutý) zůstává skrytá, a přesto se projevuje: Oddělení horních a dolních vod při stvoření neoznačí Hospodin jako „dobré“, protože to znamená rozštěp dosud jednotného světa: svět může existovat jen jako protikladná dualita, jinak zůstává nezjevný a nehybný; Had v ráji jako primordiální podoba Ďábla; Kain jako prototyp vraha, kterého Jahve bere pod svou ochranu; Potopa jako první holocaust za neposlušnost vyvoleného národa: Jahve zničí původní Stvoření, ale umožní jeho znovuzrození.
 
b) Autoři Bible se pokoušejí udržet jednolitý charakter Jahveho, proto vinu za rozpolcení vesmíru na Nebe a Zemi a za vyhnání z ráje dávají Adamovi a především Evě, která podlehla Hadovi, jenž jí slíbil, že budou schopni rozlišovat mezi dobrem a zlem. Nevěrohodnost této výmluvy je patrná například z toho, že o několik generací později chválí Jahve Šalomouna za to, že si od něj nevyžádal vysoký věk nebo bohatství, ale schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, aby mohl spravedlivě vládnout zemi. Zvlášť drasticky se snaha autorů Bible o zachování monismu, a tedy monoteismu, projeví v případě Joba, kterého Jahve – zcela vědomě a cynicky – propůjčí Ďáblovi, aby Joba trýznil, ačkoli musel jako vševědoucí vědět, že Job je spravedlivý a bohabojný muž.
 
c) Výsledkem rozštěpu ambivalentního „obrazu božího“, který se na počátku našeho věku manifestoval v protikladu mezi Kristem a Antikristem, je dvoutisíciletá evropská kultura a civilizace. Je otázka, zda dnešní evropský člověk dokáže tento kulturní projekt dále rozvíjet, když opouští základy, na nichž křesťanská Evropa vznikla, a když pod heslem nebinarity regreduje na úroveň starozákonního monismu a buddhismu.
 
d) Symbol Pluta však nadále zůstává jednolitý. Znamená to, že představuje jak světlo, tak i temnotu, jak život, tak i smrt, jak milosrdenství, tak i krutost. Lapidárně řečeno, jde o nespojitou Jednotu. Dvojdomovství tohoto symbolu si lze představit jako „betlémskou hvězdu“, a tedy jako konjunkci Jupitera a Saturna: první představuje dobro, druhé zlo. Tento význam přetrval až do děsivé excitace Zla ve 20. století, která uvedla na scénu archaickou bohyni, babylonskou divoženku Lilitu. Další archaickou náhražkou, tentokrát z řecké mytologie, se stal Cheiron jako „zraněný lékař“ a jako symbol nenaplněné touhy po vyléčení a po spáse.
 
e) Z toho vyplývá, že grafickým znázorněním Pluta by mohl být kruh, jehož jedna polovina znamená světlo, druhá temnotu. V tomto ohledu se podobá čínskému symbolu TAO. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že optimální kombinace I-Ťingu (vyrovnaná přítomnost Yod a Jin) ukazuje „bodovou“ přítomnost světla v temnotě a temnoty ve světle. Tento rozdíl možná naznačuje jistý pokrok v kosmologickém vývoji.
 

Svět se děje v proměnách světla a temnoty.
Starozákonní způsob obnovy světla spočíval v projekci temnoty na obětní zvíře, které je vyhnáno do pouště, aby tam zahynulo a s ním i všechny kolektivní hříchy. V tomto vzorci chování se skrývá nebezpečná metamorfóza holocaustu, kdy obětním národem se může stát národ, jehož psychickou dominantou je dvojjediný Pluto, který zahrnuje jak lásku, tak i nenávist, a ta se může zvrátit v sebenenávist.
Novozákonní obnova světa probíhá liturgicky o Velikonocích: Ježíš na sebe bere veškerou temnotu světa, umírá na kříži a třetího dne vstává z mrtvých. Světlo vítězí a nový cyklus kosmogeneze může začít.

f) Astrologické Pluto jako symbol není zdrojem světla a temnoty, je „ohniskem energie“ (Jung), dominantním archetypem ve struktuře lidské psýchy, skrze niž působí síly stále probíhajícího procesu stvoření, a to jako Zrození-Smrt-Proměna, na rozdíl od ostatních „ohnisek energie“ – tvarujícího Saturna, koncipujícího Jupitera, činorodého Marta, sbližující Venuše a dalších symbolů vesmírných sil.
 
g) Skrze naznačenou strukturu lidské psýchy, kterou můžeme přirovnat ke krystalické mřížce (Jung) a považovat ji za scénář životního příběhu a za prisma, skrze něž vidíme svět, působí vesmírné síly, jež lidská duše vnímá jako božské, tj. člověku nadřazené a věčné v porovnání s pomíjivostí lidského života. To znamená, že každý člověk se na své vnitřní cestě musí vyrovnat s tímto prvotním filosoficko-náboženským problémem. Jde o to, jaký obraz čili jaké „imago Dei“, si o této kosmogenetické síle utvoří a zda se jí prométheovsky vzepře („Nenávidím všechny bohy,“ volá Aischylův Prométheus), nebo zda se na ni spolehne (ve smyslu řec. pistis) a svůj život potom utváří v souladu s ní.(Klást si otázku, zda Bůh existuje, nebo ne, je z tohoto hlediska irelevantní.)
 
h) Je smysluplné předpokládat, že pokračující kosmogeneze probíhá podle určitého inherentního záměru, který lze sledovat na vztahu mezi makrokosmem a mikrokosmem. Jestliže dojde k narušení vzájemného souladu (korespondence) mezi nimi, má to negativní důsledky na život na Zemi. Paracelsus založil na této hypotéze celé své léčitelské umění, lze ji však vztáhnout na veškerý život na této planetě.
          Určující konstelací při vzniku pandemie byla konjunkce Pluta a Saturna, kterou lze považovat za symbolické vyjádření starozákonního Jahveho a jeho Zákona, počínaje Mojžíšovým Desaterem a zákazy a příkazy, jimiž se má řídit člověk. (Viz esej K fenomenologii současné pandemie, Starožitnosti II.)      V tomto smyslu se symbol Pluta jeví jako kritérium autenticity, tj. smysluplného a zdravého života na Zemi.
Kosmogeneze v židovsko-křesťanském pojetí probíhá podle záměru vyjádřeného slovy „podle obrazu a podobenství“. Jakmile se stvoření přestane podobat svému předznačenému obrazu, dochází k deformaci životních procesů. Z theologického hlediska jde v současné době především o nedodržování desátého přikázání Mojžíšova Desatera, vztahujícího se k projevům nenasytnosti, hamižnosti, obžerství, bezmeznosti a vůbec všech forem nadužívání, kdy se lidská svoboda stává svévolí a kosmický řád se mění v neřád. Řečtí filosofové razili v této souvislosti heslo „Ničeho příliš!“ Jinak mizí uměřenost a spolu s ní i rozvážnost (sofrosyne).
          Není náhodou, že pandemie má svůj původ v Číně, která se dostala do rozporu s Konfuciovým pojetím souladu mezi „nebeským řádem“ a způsobem života: na jedné straně totalitní režim, na druhé liberální, kapitalistický způsob hospodaření.