Luna - astrologie a psychologie
Rudolf Starý
Původně publikováno v Astrologickém sborníku 2002, vydaném nakladatelstvím Sagittarius. Použito se svolením autora. Text je určen pouze pro studijní účely.
Luna: astrologie a psychologie
ERICH NEUMANN O MĚSÍCI A „MATRIARCHÁLNÍM VĚDOMÍ“
(Výtah z článku s několika komentujícími poznámkami)
Tehdy budeš stejně velký jako Slunce;
a světlo Měsíce bude jako světlo Slunce.
(Midráš o Měsíci)
Jak Erich Neumann vylíčil ve své knize The Origins and History of Consciousness (Původ a historie vědomí), ve vývoji lidského vědomí můžeme rozlišovat následné fáze, během nichž se Já vymaňuje z nevědomí, z původní uroborické jednoty, a stává se středem moderního západního vědomí. Na této vývojové úrovni se nevědomí stává odděleným systémem lidské psýchy. Symbolika provázející vydělování Já z oblasti nevědomí má výrazně mužský charakter, zatímco nevědomí, staví-li se emancipaci Já na odpor, má ženský charakter, jak se o tom lze přesvědčit na příkladech z mytologie.
Fáze, v níž vědomé Já je dosud dětsky nerozvinuté, tj. závislé na nevědomí, reprezentuje v mýtech archetyp Velké Matky. E. Neumann dává tento stav do souvislosti s „matriarchálním vědomím“. Naproti tomu hovoří o „patriarchálním akcentu“ v souvislosti s úsilím Já o vymanění z nevědomí. Matriarchát a patriarchát tedy chápe jako psychická stadia vyznačující se odlišným vývojem vědomí a nevědomí a zvláště pak rozdílnými vzájemnými vztahy. Matriarchát znamená podle E. Neumanna nejen dominantní postavení archetypu Velké Matky, nýbrž celkovou psychickou situaci, v níž dominuje nevědomí (a femininní prvky, nikoli ovšem v sexistickém smyslu), zatímco vědomí dosud nedosáhlo nezávislosti. Slovo „patriarchální“ neznamená sociologickou nadvládu mužů, nýbrž dominanci maskulinního vědomí, relativně nezávislého na nevědomí. Z tohoto důvodu musí i moderní žena projít tímto vývojem, jehož cílem je vznik patriarchálního vědomí, jež je typickým rysem západní civilizace.
Vedle „patriarchálního vědomí“ tedy existuje „matriarchální vědomí“, které patří k matriarchální vrstvě lidské psýchy v raných fázích vývoje; jeho působnost je skrytá, avšak významná. Neumann píše:
„Dokud vědomí není vysvobozeno patriarchálním způsobem z nevědomí, ‚matriarchální vědomí‘ dominuje, což se týká raných fází vývoje lidstva a ontogeneticky raného dětství; a podobně se to týká i muže,v jehož chování je patrný vliv Animy, ženské části jeho psýchy, zejména v obdobích, kdy prodělává psychické krize nebo tvoří.“
Z etymologického hlediska je pozoruhodné,
že taková slova, jako je na jedné straně řecké
menos – mysl, menoinan – uvažovat a mainomai – přemýšlet, ztrácet se v myšlenkách, a na druhé straně men – Měsíc, mensis – měsíc, metis – chytrost a metiesthai – meditovat, mají stejné kořeny, což ukazuje na jejich společný spirituální původ; k oddělení jejich významu došlo teprve v průběhu patriarchálního vývoje. Je to patrné také z toho, že jedním z prvních projevů nevědomí je „nápad“ (Einfall), tedy myšlenka, která „vpadne“ z nevědomí do vědomí a je zpočátku pociťována jako cosi přicházející odjinud, a teprve později si Já navykne přivlastňovat si tento „nápad“ jako vlastní. Nápady se však nerodí za jasného dne, nýbrž za soumraku, podobně jako Athénina sova přilétá teprve po setmění.
„Matriarchální vědomí není přirozeně vlastní pouze ženám; existuje také v mužích, a to v té míře, v jaké je jejich vědomí pod vlivem Animy. To platí zvláště pro ty, kteří se zabývají tvůrčí činností; jejich vědomí je však závislé na působení nevědomí, ať už jde o inspiraci a tvůrčí ‚čich‘ nebo o spolupráci instinktů a ‚přísun‘ libida do oblasti vědomí. Toto vše ovládá Měsíc, a proto je nutné být s ním v souladu a přizpůsobit se mu; to je také předmětem měsíčního kultu.“
Prvořadý význam má v měsíčním kultu úloha Měsíce jako kritéria času. Měsíční čas se zásadně liší od abstraktního, kvantitativního času vědeckého. Je to kvalitativní čas, který tím, že se mění současně s ubývajícím a přibývajícím Měsícem, získává rozdílné vlastnosti a rozdílný symbolický význam. Má své fáze a rytmus, je příznivý či nepříznivý pro všechny druhy lidského konání. Je to čas všeho živého na Zemi a všeho, co je spojeno s ženou, v jejímž životě se pohyb Měsíce nejnázorněji odráží, a to jak biologicky, tak také „mentálně“. E. Neumann z toho vyvozuje, že „periodicita Měsíce se svou noční scenérií je symbolem ducha, který ‚přibývá a ubývá‘“ podle toho, jak se přizpůsobuje temným procesům nevědomí. Měsíční vědomí, jak bychom mohli matriarchální vědomí nazvat, se nikdy neodloučí od nevědomí, neboť je fází, duchovní fází nevědomí samého. Já matriarchálního vědomí postrádá vlastní nezávislý a svobodný projev; trpně vyčkává, naladěno na duchovní podněty, které k němu přicházejí z nevědomí.“
Čas je příznivý nebo nepříznivý podle toho, zda Já se otevírá duchovní činnosti řízené nevědomím, nebo se před nevědomím uzavírá, odvrací se od něj a propadá se do temnoty. V této fázi matriarchálního vědomí, říká E. Neumann, je úkolem Já vyčkávat na příznivější okamžik, přizpůsobit se pohybu Měsíce a rytmu jeho emanací. Jednoduše řečeno, matriarchální vědomí je závislé na náladách nevědomí. To se může jevit jako nestálost a rozmar, ale na druhé straně to vytváří možnost přizpůsobit se přílivu a odlivu energie, naslouchat měnícímu se rytmu „hudby sfér“ a pozorovat „kosmickou choreografii“. Hudba a tanec proto neoddělitelně patří do oblasti matriarchálního vědomí.
Pro tento druh vědomí je tedy typické spojení času, nevědomí a „měsíčního ducha“, jehož existence opravňuje Neumanna, aby hovořil o „duchovním charakteru matriarchálního vědomí“ a o „ženské spiritualitě“.
„Myšlenka, inspirace nebo psychická nákaza vynořující se z nevědomí se zmocňuje člověka náhle a prudce, přivádí ho do vytržení, šílenství, poesie nebo proroctví; je to způsob, jakým se duch projevuje. Odpovídajícím rysem matriarchálního vědomí je jeho závislost – co se týče intuice a inspirace – na tom, co se vynořuje z nevědomí, tajemně a téměř bez kontroly, kdykoli, kdekoli a jakkoli chce... jde spíše o přijímání toho, co přichází, než o volní akt.“
Patriarchální vědomí se vyvinulo k relativní nezávislosti na nevědomí a umožňuje, aby Já vládlo diferencovanému systému vědomí, které má k dispozici určité množství psychické energie. Vyvrcholením tohoto vývoje je nabytí schopnosti pracovat s abstraktními, logickými a matematickými nástroji operativního myšlení a dospívat pomocí nich k novým poznatkům.
Matriarchální vědomí se naproti tomu vyznačuje cyklickým opakováním, resp. tím, co staří alchymisté nazývali circumambulatio. Tento druh vědomí usiluje o pochopení, a k tomu dokáže dospět teprve tehdy, když pro to „uzrál čas“. Musí čekat, až plody určité činnosti dozrají, až nastane příhodná doba, až nevědomí promluví. Pro matriarchální vědomí není pochopení záležitostí rozumu – má spíše charakter „početí“. To, co má být pochopeno, se musí nejprve „zrodit“ z nevědomí. A nejenom to. Musí to „vyrašit“ a dále růst a rozvíjet se. A tento proces růstu vědomí zasahuje celého člověka, a proto pochopení v tomto smyslu předpokládá proměnu osobnosti. Pochopení proměňuje, zatímco vysvětlení ponechává svého nositele netknutého. Pochopit znamená v horizontu matriarchálního vědomí nejprve si uvědomit, oč jde, a toto uvědomění nevzniká cestou logického vyvozování, nýbrž organicky se „rodí“.
Zatímco kvantitativní čas patriarchálního vědomí je jednolitý, kvalitativní čas matriarchálního vědomí je vždy jedinečný, konkrétní a úzce svázaný s danou životní situací. Proto se také podle prastaré tradice dává matriarchální vědomí do souvislosti se srdcem, neboť pochopení zahrnuje rovněž citovou a emocionální účast poznávajícího. Naproti tomu patriarchální vědomí je odtažité, chladné a nevyžaduje niternou účast poznávajícího. Z toho plyne, že naše „hlavové Já“ nemá často ani tušení o tom, co se odehrává v hlubších vrstvách vědomí lokalizovaných do oblasti srdce.
E. Neumann z toho dále vyvozuje důležitý závěr, že „procesy matriarchálního vědomí se vztahují k Já a nelze je označit jako nevědomé“. Toto Já není ovšem totožné, dodává autor, s Já přináležejícímu patriarchálnímu vědomí, nicméně hraje důležitou úlohu v procesu matriarchálního vědomí. Tento druh vědomí nám často až s jistým časovým odstupem zprostředkuje poznání, co se vlastně přihodilo a jak hluboce jsme tím byli zasaženi. Tak jsme někdy svědky toho, jak nějaký člověk – nejspíše žena – zdánlivě vůbec nereaguje na to, co se kolem děje, protože místo okamžité „hlavové odezvy“ vnímá situaci na úrovni „vědomí srdce“; a to dospěje teprve časem k určitému poznání ve smyslu pochopení. To, co se odehrává během doby, kdy vnější události jsou niterně vnímány a zaznamenávány, je obestřeno tajemstvím a „hlavové Já“ o tom často nemá ani potuchy. To má hluboký smysl, protože „růst vyžaduje ticho a skrytost, nikoli hluk a světlo“.
„Není to v zářivých paprscích Slunce, ale v chladném svitu Měsíce, kdy temnota nevědomí dosahuje vrcholu a tvůrčí proces „se naplňuje“; noc, nikoli den, je časem plození. To si žádá tmu a ticho, tajemno, mlčení a skrytost. Měsíc je Pánem života a růstu v protikladu ke smrtícímu a požírajícímu Slunci. Vlhká noc je dobou spánku, ale také dobou hojení a obnovy sil.
Měsíc jako vládce matriarchálního vědomí souvisí se zvláštním druhem poznání a zvláštní formou chápání. Je to vědomí, které se rodí; duch je v perspektivě tohoto vědomí něčím, co se zrodilo; světlo je „výhonkem noci“. Měsíc je tedy vládcem plodnosti a růstu. S tím také souvisejí magické obřady sloužící k zajištění budoucí úrody. Opakem těchto obřadů jsou obřady spojené s patriarchálním vědomím, jejichž cílem je probouzení a posílení vůle k dosažení určitého cíle; jde například o obřady k zajištění úspěšného lovu.
E.Neumann pokládá za charakteristickou schopnost Měsíce schopnost přijímat: „Být „nositelem“ poznání (dalo by se říci: „chovat jej v mysli“; pozn. překl.) a umožnit mu, aby „zrálo“, zároveň znamená „přijmout je“; a přijetí, jež zde zahrnuje myšlenku „asimilace“, je typicky ženský způsob projevu, který ovšem nemá nic společného s pouhým pasivním podřízením nebo podrobením. To, co se jeví jako pasivita, není neschopnost konat, nýbrž naopak ochota poddat se určitému dění a ponechat mu volný průběh. Proto má tento druh vědomí blíže k nadosobním, transcendentním zkušenostem; má blíže k Bohu.
Ačkoli matriarchální vědomí je vlastní všem lidským bytostem a má mimořádný význam při tvůrčí činnosti mužů, jsou typickými představitelkami tohoto druhu vědomí především ženy, a to přesto, že si v moderním věku vytvořily vědomí patriarchální. Protiklad mezi těmito dvěma druhy vědomí je zdrojem vážných konfliktů.
V životě ženy jsou situace, kdy jediným rozumným postojem, jaký může zaujmout, je postoj vyznačující se otevřeností, přijímáním a čekáním, ať už se to týká menstruačního cyklu nebo těhotenství. Její patriarchální Já je odsouzeno k nečinnosti a nezasahování. Z těchto důvodů, soudí E.Neumann, je ženám cizí mužská důvěra ve volní činnost Já. Připadá jim absurdní a dětinská. Odtud zřejmě plyne jejich hluboká skepse a jistý druh lhostejnosti, s níž reagují na projevy mužského patriarchálního postoje, zvláště když se muži dopouštějí té chyby, že směšují svět ducha a vědomí jako takové.
„Maskulinita je vázána na Já a vědomí; zcela záměrně přerušila kontakt s přírodou a osudem, v nichž je matriarchální vědomí tak hluboce zakořeněno. Patriarchální důraz na Já, vůli a svobodu je v rozporu s ženskou zkušeností ‚skrytých sil a mocností‘ nevědomí a osudu a s poznáním, že existence závisí na tom, co je Ne-Já a ‚ten druhý‘.“
K důležitým rysům matriarchálního vědomí patří také to, že je „vědomím pozorujícím“. Jde mu spíše o uvědomování a vědomou pozornost než o usměrňovanou myšlenku nebo úsudek. „Pozorující vědomí“ se liší od smyslového poznání maskulinního jáského vědomí. Matriarchální vědomí je usměrňováno průvodními pocity a intuicí, které jsou založeny na polovědomých procesech a napomáhají emocionálně angažovanému Já vyznat se v situaci. A co je zvlášť důležité, matriarchální vědomí funguje jako jistý druh „celistvého uvědomování“, na němž se podílí celá psýcha a při němž Já má za úkol soustředit libido na určitou psychickou událost, místo aby získanou zkušenost využilo k abstraktním úvahám a k rozšíření vědomí. Typickou činností tohoto „pozorujícího vědomí“ je kontemplace.
Pro meditaci je charakteristický pohyb v kruhu – circumambulatio – cyklické obíhání Měsíce kolem Země nebo lunární cyklus sám: obíhání Slunce a Luny kolem pomyslného středu horoskopu. Meditovat znamená uvažovat, zvažovat, „potěžkat“ problém co do jeho významu. Odpovídající německé Betrachtung interpretoval Jung jednou jako trächtig machen, tj. učinit těhotným, obtěžkat. „Matriarchální vědomí,“ říká Neumann, „usiluje spíše o to, co je smysluplné, než o fakta a data, a je teleologicky zacíleno spíše k organickému růstu než k mechanickému nebo logickému zdůvodňování.“ Matriarchální vědomí tedy směřuje k otěhotnění, porodu a růstu; proto se na něm podílí vždy celá osobnost člověka, a ten, kdo nesdílí stejnou nebo podobnou zkušenost, je z „měsíčního vědění“ vyloučen. Proto maskulinní vědění pokládá „matriarchální vědění“ za neprůkazné, svévolné, a dokonce mystické. E. Neumann se domnívá, že právě v tom je jádro věci: jde totiž o stejný druh vědění, které se odkrývá při mysteriích a je vlastní mystikům a těm, kdo prošli podobnou zkušeností jako oni. E. Neumann cituje v této souvislosti Goethovu maximu:
Sagt es niemand, nur den Weisen,
Weil die Menge gleich verhöhnet.
(Zcela volně přeloženo: Neříkejte to nikomu,
jenom těm, kdo tomu rozumějí, protože
davový člověk se tomu hned vysměje.)
Matriarchální vědomí je tedy podmíněno osobností, jež je sdílí. A má-li si zachovat návaznost na nevědomí, z něhož čerpá, nesmí se stát abstraktním a „de-emociovaným“ – zbaveným emocí. V tomto ohledu je pravým opakem maskulinního vědomí, skládajícího se v ideálním případě z izolovaných a abstraktních obsahů vědomí postrádajících jakýkoli emocionální prvek a nezávislých na osobních vlastnostech svých nositelů.
Základním trendem vývoje Západu bylo podle E. Neumanna rozšiřovat oblast působnosti patriarchálního vědomí tak, aby pod jeho vliv spadalo pokud možno úplně vše. Matriarchální vědomí však není rozhodně něčím přežilým a jednou provždy překonaným, není oblastí, která přetrvává jenom v důsledku neschopnosti pozvednout se na vyšší úroveň. To, co měsíční stránka vědomí obsahuje, přesahuje porozumění současné vědy. Vztahuje se to k těm obecným životním zkušenostem, které byly odedávna obsahem mysterií a náboženství; patří k životní moudrosti, nikoli k vědě.
E. Neumann se domnívá, že Měsíc se nejen projevuje maskulinním způsobem jako střed duchovního světa matriarchálního vědomí, nýbrž projevuje se rovněž ženským způsobem jako nejvyšší forma femininního ducha, jako Sofia-Moudrost:
„Je to moudrost vztahující se k nerozlučné a paradoxní jednotě života a smrti, přírody a ducha, zákonů času a osudu. Tento druh ženské moudrosti nemá nic společného s abstraktními zákony, podle nichž se v prázdném prostoru pohybují mrtvé hvězdy nebo atomy; je to moudrost, která je úzce spojena s pozemskou existencí, organickým růstem a zkušeností předků. Je to moudrost nevědomí, instinktů, života a vztahů mezi lidmi.“
Jako příklad tohoto druhu vědění uvádí autor čínský I-ťing a mudrce Lao-c’. Je to vědění, které tíhne k tomu, co je skryté a temné; odmítá okamžité výsledky, pohotové reakce a zjevné efekty; spíše sní a rozjímá, než aby bdělo a konalo.
„Matriarchální moudrost je paradoxní. Nikdy nestaví jedno tvrzení proti druhému, jak to dělá ostře rozlišující patriarchální vědomí; spíše je spojuje na způsob ‚jak toto, tak i tamto‘.“
Velmi důležitým rysem matriarchálního vědomí, který E. Neumann zvlášť zdůrazňuje, je jeho „vztahovost“, podmíněnost vztahem k „partnerovi jako milenci Měsíce“; je mu tedy vlastní jistý erotický prvek. Ve srovnání s ním je patriarchální vědomí odtažité a soběstačné, nezávislé na druhých: koná a myslí, jak a kdy se mu zachce, a v rámci svých vědomých obsahů se cítí jako suverenní vládce. Měsíční moudrost-Sofia proto postrádá charakter vědění abstraktního, neindividuálního, všeobecného a absolutního, což jsou znaky patriarchálního vědění, které se váže ke Slunci a pokládá měsíční vědění za podřadné.
Měsíční moudrost se vyznačuje takovými vlastnostmi, jako je vyčkávání, přijímání a zrání, a do své celistvosti zahrnuje vše s cílem, aby se to proměnilo a spolu s tím i její nositel.
„Nesmíme zapomínat,“ zdůrazňuje autor, „že tvořivost je svou povahou spojena s matriarchálním vědomím. Tvůrčí je to, co je nevědomé, nikoli to, co je vědomé, a každý tvůrčí čin je porod, předpokládá trpělivost a vztaženost, což jsou rysy vlastní matriarchálnímu vědomí.“
Tvořivost, přinejmenším ve svých nejvyšších formách, však předpokládá – a tuto Neumannovu myšlenku nemůžeme dost zdůraznit – „syntézu receptivního matriarchálního vědomí a patriarchálního formativního vědomí“.
Nebezpečí matriarchálního vědomí spočívá podle autora v tom, že v raných fázích svého vývoje nereflektuje fakt, že je zcela pod vlivem nevědomí. Ale i tehdy, když si matriarchální Já uvědomí svou oddělenou existenci, stále tíhne k celistvosti a nikdy se od svého základu neodpoutá.
Další, mnohem vážnější nebezpečí souvisí s tím, že ženy, které mají z přirozených důvodů blíže k matriarchálnímu vědomí než muži, místo aby žily svou ženskost niterně, žijí ji vnějším způsobem, konkretisticky a doslova; přenášejí tvůrčí proces těhotenství do vnějšího světa: milují, otěhotní, rodí, vyživují a pečují – a pro mnohé z nich je to konečný cíl života.
Vzhledem k tomu, že vznik a rozvoj patriarchálního vědomí předpokládá odpoutat se od nevědomí a také od matriarchálního vědomí, stává se vše femininní, zejména pro mužské vědomí, ztělesněním čehosi negativního, co je nutno překonat.
„Vývoj na všech stupních směřující k patriarchálnímu vědomí, ke Slunci, spatřuje v měsíčním duchu cosi regresivního, Strašlivou matku nebo čarodějnici. Ať už je tento negativní Měsíc vnímán jako maskulinní nebo femininní, je symbolem pohlcujícího nevědomí. Zvláště v podobě temného Měsíce se stává upírem, vraždí novorozené děti a pojídá lidské maso; symbolizuje nebezpečí záplavy vědomí nevědomými obsahy, nebezpečí náladovosti, náměsíčnosti a šílenství.“
E. Neumann chápe patriarchální a matriarchální vědomí jako dvě fáze kulturního vývoje Západu. Domnívá se však, že na určitém stupni tohoto vývoje může dojít ke zvratu:
„Teprve v pozdějších fázích vývoje, když patriarchát se naplnil nebo dospěl do absurdních konců a ztratil spojení s matkou Zemí, vede individuace k obratu. Tehdy se patriarchální sluneční vědomí znovu spojí s předcházející, mnohem fundamentálnější fází, a matriarchální vědomí se svým ústředním symbolem, Měsícem, se vynoří z hloubky, plné obrozující síly svých prvotních vod, aby oslavilo prastarou hieros gamos (posvátnou svatbu; pozn. překl.) Měsíce a Slunce na nové a vyšší úrovni, na úrovni lidské psýchy.“
NĚKOLIK KOMENTUJÍCÍCH POZNÁMEK K NEUMANNOVĚ STATI
La lune déjŕ maligne en soi...
(Paul Verlaine)
Své poznámky můžeme začít tam, kde autor svůj výklad končí: u jeho pojetí „posvátného sňatku“ mezi Sluncem a Lunou, k němuž podle jeho názoru může dojít v určité fázi krizového vývoje vztahu mezi těmito dvěma druhy vědomí.
Použijeme-li pro charakteristiku tohoto problému astrologický symbolický jazyk, můžeme Neumannovu vizi vyjádřit takto:
Sluneční a lunární vědomí nepředstavují pouze dvě následné fáze ve vývoji lidského vědomí, nýbrž dvě trvale přítomné složky vědomí, jak je to patrné na průběhu lunárního cyklu, resp. synodického měsíce. Na tomto cyklu, který připomíná tanec a je zřejmě prototypem vší choreografie, se účastní jak Slunce, tak i Luna: Slunce představuje trvalost, Luna pomíjivost, Slunce je utvářející, Luna přijímající, Slunce zastupuje den, Luna noc atd. Z Neumannova článku však jasně vyplývá, že Luna není pouze temná a nevědomá, nýbrž má svůj zvláštní druh světla, a tedy i svůj druh vědomí.
Slunce má své vlastní světlo, Luna pouze světlo odražené. Na tomto odraženém, zrcadlícím, reflektujícím světle se podílí jak Luna, tak i Slunce, a proto lze toto reflektující světlo pokládat za plodný výsledek „posvátného sňatku“ Slunce a Luny: není již temnotou nevědomí a není ani odděleným a přímočarým světlem slunečním.
Tento druh zrcadlícího světla se rodí v průběhu kroužení Luny kolem Slunce, kdy se tato dvě „světla“, jak je nazývali staří astrologové, opakovaně setkávají v novolunní, aby se vzápětí od sebe oddělila v úplňku, kdy Luna je „plná světla“, a opět se k sobě přibližovala až do novolunní, kdy Luna jakoby zaniká v přemíře světla a Slunce demonstruje své dominantní, ale zároveň ochranářské postavení ve vztahu k Luně.
Přímé světlo-vědomí Slunce a odražené světlo¬-vědomí Luny nejsou tedy pouze vývojovými fázemi, nýbrž vždy znovu se rodícími, protikladnými, avšak komplementárními druhy vědomí, které jsou pro lidské myšlení nepostradatelné a svým významem rovnocenné. Myšlení opírající se o tyto dva póly vědomí a pohybující se uvnitř zrcadlícího pole vznikajícího kroužením Slunce a Luny se odedávna označuje jako hermetické. Je to myšlení lunární, tj. zrcadlící a reflexivní na rozdíl od přímého myšlení karteziánského. Karteziánské, vědeckotechnické myšlení vzniká oddělením slunečního vědomí od lunárního a proměnou v soběstačnou tvarující sílu, která je s to fungovat do značné míry nezávisle jak na lunárním vědomí, tak i na nevědomí. Trvale se však od těchto dvou instancí odloučit nemůže; je nuceno se pro své vlastní dobro – regeneraci, optimalizaci, harmonizaci – vždy znovu vracet ke svým kořenům, ke svému nevysychajícímu prameni a východisku.
Věrným předobrazem tohoto odpoutání a opětného návratu je lunární cyklus, představující prazákladní, archetypický vzorec vztahu mezi Sluncem a Lunou, a tím i mezi maskulinními a femininními prvky jak ve vesmíru, tak i v lidské psýše. A pokud by touha Slunce po stále jasnějším a ostřejším světle-vědomí přesáhla přirozené hranice, znamenalo by to, že tento druh ikarského, hypertrofovaného vědomí podléhá pyšné představě (hybris) o své soběstačnosti a neomezených a ničím nepodmíněných možnostech. Z astrologického hlediska je zřejmé, že jakkoli je sluneční vědomí vývojově nejvyšším plodem „posvátného sňatku“ mezi Sluncem a Lunou a má výsostný a nezastupitelný úkol uvědomovací a civilizační, není možné, aby se zcela odpoutalo od svých kořenů; těmito kořeny jsou jednak lunární cyklus, jednak nevědomí, z nějž vyrůstá. V horizontu astrologické symboliky to lze vyjádřit pomocí schématu 1.
Chce-li Slunce plnit funkci aktivního, tvarujícího, osvětlujícího a diferencujícího činitele, musí se nejprve vymanit z vyživujícího, ale zároveň dusivého uroborického nevědomí i z vlivu Luny s její matoucí proměnlivostí, náladovostí a přizpůsobivostí. Podmínkou tedy je jeho relativní nezávislost, kterou si musí nejprve vydobýt. To je prvním cílem slunečního Hrdiny na jeho životní pouti, jak ji líčí v nesčetných obměnách pohádky, mýty a umělecké příběhy. Z horoskopu lze vyčíst, jakou cestou se bude Hrdina/Slunce ubírat, jaké překážky bude muset překonávat, co je cílem jeho seberealizace a v kterých oblastech se má uskutečnit.
Teprve Slunce, které se dokáže vymanit z područí nevědomí i maternální Luny, je s to se sebevědomě a bez obav z toho, co je svou povahou nevědomé a ženské, ohlédnout zpět a znovu navázat vztah k Luně i nevědomí. Bez nich se jeho životodárné světlo mění v ničivý žár, který hrozí spálit veškerý život na Zemi. Zralé Slunce si plně uvědomuje přirozené meze své moci, a protože se již necítí ohrožováno silami nevědomí, dospívá k pochopení svého stěžejního – vpravdě mužského – úkolu: ujímat se všeho, co je dosud temné, nevědomé a neobjevené a stále znovu se k tomu vracet a oduševňovat to svým světlem a teplem. Z počáteční symbiotické závislosti Slunce a Luny, vzájemného pohlcování a podřizování jednoho druhému se má vyvinout uvolněný vztah vzájemného setkávání, střetávání, přitahování a odpoutávání, jedním slovem, choreografie solární a lunární energie, jejímž cílem je růst lidské osobnosti, uskutečňování jejích vrozených schopností a naplnění jejího vnitřního určení (entelechie).
E.Neumann výslovně upozorňuje na souvislost Luny a uměleckých forem. Například v Číně se za původce divadla pokládal Měsíc. Podle legendy navštívil Měsíc sám císař a byl natolik okouzlen zpěvem a tancem měsíčních víl, že po svém návratu dal podnět ke vzniku čínského divadla jako nápodoby nebeského vzoru.
Hudba a tanec jsou „lunárním uměním“ v mnoha ohledech: svým rytmem, taktem, prodlevami, proměnlivými figurami, změnou nálady, niterným prožíváním a v neposlední řadě i extatičností. Přidáme-li k těmto lunárním atributům navíc odražené světlo a stříbro jako korespondenci Luny v oblasti látek, pak se jako vrcholné „lunární umění“ 20. století jeví film: na stříbrném plátně bez vlastního zdroje světla se odrážejí proměnlivé obrazy promítané jakoby ze solárního reflektoru. Tyto obrazy jsou podmíněny reflexivním světelným efektem, ale přesto jsou s to plnohodnotně zobrazovat život a zprostředkovat jeho emocionální prožívání na způsob snění v zešeřelém sále. Promítací světelný přístroj a reflektující stříbrné filmové plátno jsou pozemskou obdobou Slunce a Luny v úplňkové fázi jejich „tance“, podobně jako čínské divadlo, které si dodnes uchovalo archetypové lunární formy, jejichž význam dnešnímu evropskému divákovi již zcela uniká.
Tento kosmický tanec, jehož mikrokosmická obdoba se odehrává v lidské duši, je plný protikladností, které se nicméně vzájemně podněcují a obohacují a tvoří nejen nosný pilíř lidské existence, ale i základ pro hieros gamos – pro spojování zdánlivě neslučitelných vlastností a sklonů.
To, co nazýváme identitou, je stálostí Slunce oproti proměnlivosti Luny. Slunce dává, Luna přijímá. Slunce oplodňuje, Luna otěhotní a rodí. Slunce se vydává (jako mytický Odysseus) na dobrodružnou cestu, Luna střeží (jako Penelopé) rodinný krb. Slunce určuje, Luna se poddává. Atd.
Pro astrologa je samozřejmostí, že obě tyto role musí hrát jak muž, tak i žena, protože oba mají v horoskopu Slunce i Lunu. Jejich solární a lunární funkce nejsou proto jednoduše převoditelné na sociální funkce (matriarchát, patriarchát). V mikrokosmickém ohledu, tj. ve vnitřním životě se muž i žena musí ujímat jak solárních, tak i lunárních úloh, má-li snoubení mužských a ženských energií v lidské psýše probíhat harmonicky a plodně. Muž se svou Lunou se musí naučit „žensky“ přijímat, stejně jako žena se ze stejného důvodu musí naučit „mužsky“ jednat. Muž musí v zájmu své individuace vnitřně růst se stejnou trpělivostí a oddaností, jak je to vlastní těhotným ženám. Žena se musí ze stejného důvodu rozhodovat pro svou vlastní cestu. Do jaké míry se tyto niterné individuační procesy mají stát ve vnějším světě záležitostí dělby práce mezi muži a ženami, to je otázka, kterou musí řešit každá společnost podle svých podmínek a hodnotových měřítek. Ať tak či onak, muž i žena stojí dnes před stejnými solárními a lunárnímu úkoly – s výjimkou biologické roviny (s výjimkou zemitého živlu astrologie), která zůstává vyhrazena opačným pohlavím.
Všechny zbývající tři roviny odpovídající třem živlům astrologie – psychická (voda), mentální (vzduch) a duchovní (oheň) jsou na současném stupni civilizačního vývoje přístupné stále více oběma pohlavím. Rozdíl je pouze v tom, že solární energie je mužům většinou mnohem bližší a mají s jejím uplatňováním větší zkušenosti než ženy, které se teprve učí ji realizovat podle příkladu mužů. Ženy mají naproti tomu mnohem blíže ke všemu, co je lunární, a to i na psychické, mentální a duchovní rovině – pokud ovšem svou ženskost zcela neobětovaly ve snaze o rychlou a vrcholnou kariéru.
Muž stejně jako žena se ve funkci své Luny nechává „oplodnit“ na psychické rovině: představami, sny, uměleckými obrazy, touhami atd.; na mentální rovině: nápady, myšlenkami, koncepcemi; na duchovní rovině: přesvědčením, vírou atd. Muž stejně jako žena „rodí“: na psychické rovině je jeho plodem pochopení druhého nebo hudební dílo; na mentální rovině je jím interpretace, přednáška, pojednání; na duchovní rovině je tímto plodem zaujetí stanoviska v souladu s jeho světonázorem. A podobně žena ve funkci svého Slunce „oplodňuje“ v naznačeném smyslu, ať už nápady, inspirací, podněcováním, podporou nebo tím, že věnuje někomu svou důvěru. Slunce ovšem nerodí, nýbrž uskutečňuje, konstruuje, organizuje, řídí atd. Ale ať už jde o mužské nebo ženské Slunce, vždy napomáhá růstu, pokud ovšem v tomto ohledu spolupracuje s Lunou: příkladem takové spolupráce je fotosyntéza světla a vody.
Problém tedy nespočívá v tom, že by ženy nemohly nebo nesměly rozvíjet své solární vlohy, nýbrž v tom, že dosavadní vývoj si vždy vyžádal jednostranný důraz na jedno z obou „světel“. Muži investovali naprostou většinu své životní energie do solárních funkcí, kdežto ženy do lunárních. Jako by se tu projevoval Heisenbergův princip neurčitosti v podobě principu jednostranné vyhraněnosti: bylo třeba vždy zvolit jedno, nebo druhé. To znamená, že žena, která dá jednoznačně přednost solární funkci, se podobně jako muž ocitne v situaci deficitní Luny, tj. nedostatečně vyvinuté a projevované ženskosti. A to je situace, do níž se dnes dostává stále větší množství žen, a to již v mladém věku.
V tradičním paternálním manželství žil muž svou niternou ženskost (svou Lunu) skrze svou manželku (případně přítelkyni). Nová sociální situace spočívá v tom, že jak muž, tak i žena, kteří jsou dnes zhruba stejně profesionálně úspěšní – oba rozvíjejí a uplatňují svou sluneční energii –, ztrácejí kontakt se svou ženskou stránkou osobnosti, a proto jejich Slunce ztrácí spojení s Lunou i s nevědomím. V důsledku toho je narušen a ohrožen harmonický a plodný průběh lunárního cyklu. Tento problém se intuitivně odráží v některých současných uměleckých dílech, především filmových. Astrologická symbolika se zde nabízí jako příhodný specifický „diskurs“, pomocí nějž si můžeme uvědomit alespoň základní obrysy tohoto problému, jehož řešení – jakkoli dosud v nedohlednu – se nicméně stále citelněji vnucuje na pořad dne.
Pramen: Erich Neumann, „On the Moon and Matriarchal Consciousness“, Fathers and Mothers, Spring Publications 1977.
Stať původně vyšla v knize Psychologie des Weiblichen v roce 1950. Výtah je pořízen ze zkrácené verze aglického překladu, který byl upraven podle pokynů E.Neumanna a byl uveřejněn v časopise Spring v roce 1954.
_
Původně publikováno v Astrologickém sborníku 2002, vydaném nakladatelstvím Sagittarius. Použito se svolením autora. Text je určen pouze pro studijní účely.
Luna: astrologie a psychologie
ERICH NEUMANN O MĚSÍCI A „MATRIARCHÁLNÍM VĚDOMÍ“
(Výtah z článku s několika komentujícími poznámkami)
Tehdy budeš stejně velký jako Slunce;
a světlo Měsíce bude jako světlo Slunce.
(Midráš o Měsíci)
Jak Erich Neumann vylíčil ve své knize The Origins and History of Consciousness (Původ a historie vědomí), ve vývoji lidského vědomí můžeme rozlišovat následné fáze, během nichž se Já vymaňuje z nevědomí, z původní uroborické jednoty, a stává se středem moderního západního vědomí. Na této vývojové úrovni se nevědomí stává odděleným systémem lidské psýchy. Symbolika provázející vydělování Já z oblasti nevědomí má výrazně mužský charakter, zatímco nevědomí, staví-li se emancipaci Já na odpor, má ženský charakter, jak se o tom lze přesvědčit na příkladech z mytologie.
Fáze, v níž vědomé Já je dosud dětsky nerozvinuté, tj. závislé na nevědomí, reprezentuje v mýtech archetyp Velké Matky. E. Neumann dává tento stav do souvislosti s „matriarchálním vědomím“. Naproti tomu hovoří o „patriarchálním akcentu“ v souvislosti s úsilím Já o vymanění z nevědomí. Matriarchát a patriarchát tedy chápe jako psychická stadia vyznačující se odlišným vývojem vědomí a nevědomí a zvláště pak rozdílnými vzájemnými vztahy. Matriarchát znamená podle E. Neumanna nejen dominantní postavení archetypu Velké Matky, nýbrž celkovou psychickou situaci, v níž dominuje nevědomí (a femininní prvky, nikoli ovšem v sexistickém smyslu), zatímco vědomí dosud nedosáhlo nezávislosti. Slovo „patriarchální“ neznamená sociologickou nadvládu mužů, nýbrž dominanci maskulinního vědomí, relativně nezávislého na nevědomí. Z tohoto důvodu musí i moderní žena projít tímto vývojem, jehož cílem je vznik patriarchálního vědomí, jež je typickým rysem západní civilizace.
Vedle „patriarchálního vědomí“ tedy existuje „matriarchální vědomí“, které patří k matriarchální vrstvě lidské psýchy v raných fázích vývoje; jeho působnost je skrytá, avšak významná. Neumann píše:
„Dokud vědomí není vysvobozeno patriarchálním způsobem z nevědomí, ‚matriarchální vědomí‘ dominuje, což se týká raných fází vývoje lidstva a ontogeneticky raného dětství; a podobně se to týká i muže,v jehož chování je patrný vliv Animy, ženské části jeho psýchy, zejména v obdobích, kdy prodělává psychické krize nebo tvoří.“
Z etymologického hlediska je pozoruhodné,
že taková slova, jako je na jedné straně řecké
menos – mysl, menoinan – uvažovat a mainomai – přemýšlet, ztrácet se v myšlenkách, a na druhé straně men – Měsíc, mensis – měsíc, metis – chytrost a metiesthai – meditovat, mají stejné kořeny, což ukazuje na jejich společný spirituální původ; k oddělení jejich významu došlo teprve v průběhu patriarchálního vývoje. Je to patrné také z toho, že jedním z prvních projevů nevědomí je „nápad“ (Einfall), tedy myšlenka, která „vpadne“ z nevědomí do vědomí a je zpočátku pociťována jako cosi přicházející odjinud, a teprve později si Já navykne přivlastňovat si tento „nápad“ jako vlastní. Nápady se však nerodí za jasného dne, nýbrž za soumraku, podobně jako Athénina sova přilétá teprve po setmění.
„Matriarchální vědomí není přirozeně vlastní pouze ženám; existuje také v mužích, a to v té míře, v jaké je jejich vědomí pod vlivem Animy. To platí zvláště pro ty, kteří se zabývají tvůrčí činností; jejich vědomí je však závislé na působení nevědomí, ať už jde o inspiraci a tvůrčí ‚čich‘ nebo o spolupráci instinktů a ‚přísun‘ libida do oblasti vědomí. Toto vše ovládá Měsíc, a proto je nutné být s ním v souladu a přizpůsobit se mu; to je také předmětem měsíčního kultu.“
Prvořadý význam má v měsíčním kultu úloha Měsíce jako kritéria času. Měsíční čas se zásadně liší od abstraktního, kvantitativního času vědeckého. Je to kvalitativní čas, který tím, že se mění současně s ubývajícím a přibývajícím Měsícem, získává rozdílné vlastnosti a rozdílný symbolický význam. Má své fáze a rytmus, je příznivý či nepříznivý pro všechny druhy lidského konání. Je to čas všeho živého na Zemi a všeho, co je spojeno s ženou, v jejímž životě se pohyb Měsíce nejnázorněji odráží, a to jak biologicky, tak také „mentálně“. E. Neumann z toho vyvozuje, že „periodicita Měsíce se svou noční scenérií je symbolem ducha, který ‚přibývá a ubývá‘“ podle toho, jak se přizpůsobuje temným procesům nevědomí. Měsíční vědomí, jak bychom mohli matriarchální vědomí nazvat, se nikdy neodloučí od nevědomí, neboť je fází, duchovní fází nevědomí samého. Já matriarchálního vědomí postrádá vlastní nezávislý a svobodný projev; trpně vyčkává, naladěno na duchovní podněty, které k němu přicházejí z nevědomí.“
Čas je příznivý nebo nepříznivý podle toho, zda Já se otevírá duchovní činnosti řízené nevědomím, nebo se před nevědomím uzavírá, odvrací se od něj a propadá se do temnoty. V této fázi matriarchálního vědomí, říká E. Neumann, je úkolem Já vyčkávat na příznivější okamžik, přizpůsobit se pohybu Měsíce a rytmu jeho emanací. Jednoduše řečeno, matriarchální vědomí je závislé na náladách nevědomí. To se může jevit jako nestálost a rozmar, ale na druhé straně to vytváří možnost přizpůsobit se přílivu a odlivu energie, naslouchat měnícímu se rytmu „hudby sfér“ a pozorovat „kosmickou choreografii“. Hudba a tanec proto neoddělitelně patří do oblasti matriarchálního vědomí.
Pro tento druh vědomí je tedy typické spojení času, nevědomí a „měsíčního ducha“, jehož existence opravňuje Neumanna, aby hovořil o „duchovním charakteru matriarchálního vědomí“ a o „ženské spiritualitě“.
„Myšlenka, inspirace nebo psychická nákaza vynořující se z nevědomí se zmocňuje člověka náhle a prudce, přivádí ho do vytržení, šílenství, poesie nebo proroctví; je to způsob, jakým se duch projevuje. Odpovídajícím rysem matriarchálního vědomí je jeho závislost – co se týče intuice a inspirace – na tom, co se vynořuje z nevědomí, tajemně a téměř bez kontroly, kdykoli, kdekoli a jakkoli chce... jde spíše o přijímání toho, co přichází, než o volní akt.“
Patriarchální vědomí se vyvinulo k relativní nezávislosti na nevědomí a umožňuje, aby Já vládlo diferencovanému systému vědomí, které má k dispozici určité množství psychické energie. Vyvrcholením tohoto vývoje je nabytí schopnosti pracovat s abstraktními, logickými a matematickými nástroji operativního myšlení a dospívat pomocí nich k novým poznatkům.
Matriarchální vědomí se naproti tomu vyznačuje cyklickým opakováním, resp. tím, co staří alchymisté nazývali circumambulatio. Tento druh vědomí usiluje o pochopení, a k tomu dokáže dospět teprve tehdy, když pro to „uzrál čas“. Musí čekat, až plody určité činnosti dozrají, až nastane příhodná doba, až nevědomí promluví. Pro matriarchální vědomí není pochopení záležitostí rozumu – má spíše charakter „početí“. To, co má být pochopeno, se musí nejprve „zrodit“ z nevědomí. A nejenom to. Musí to „vyrašit“ a dále růst a rozvíjet se. A tento proces růstu vědomí zasahuje celého člověka, a proto pochopení v tomto smyslu předpokládá proměnu osobnosti. Pochopení proměňuje, zatímco vysvětlení ponechává svého nositele netknutého. Pochopit znamená v horizontu matriarchálního vědomí nejprve si uvědomit, oč jde, a toto uvědomění nevzniká cestou logického vyvozování, nýbrž organicky se „rodí“.
Zatímco kvantitativní čas patriarchálního vědomí je jednolitý, kvalitativní čas matriarchálního vědomí je vždy jedinečný, konkrétní a úzce svázaný s danou životní situací. Proto se také podle prastaré tradice dává matriarchální vědomí do souvislosti se srdcem, neboť pochopení zahrnuje rovněž citovou a emocionální účast poznávajícího. Naproti tomu patriarchální vědomí je odtažité, chladné a nevyžaduje niternou účast poznávajícího. Z toho plyne, že naše „hlavové Já“ nemá často ani tušení o tom, co se odehrává v hlubších vrstvách vědomí lokalizovaných do oblasti srdce.
E. Neumann z toho dále vyvozuje důležitý závěr, že „procesy matriarchálního vědomí se vztahují k Já a nelze je označit jako nevědomé“. Toto Já není ovšem totožné, dodává autor, s Já přináležejícímu patriarchálnímu vědomí, nicméně hraje důležitou úlohu v procesu matriarchálního vědomí. Tento druh vědomí nám často až s jistým časovým odstupem zprostředkuje poznání, co se vlastně přihodilo a jak hluboce jsme tím byli zasaženi. Tak jsme někdy svědky toho, jak nějaký člověk – nejspíše žena – zdánlivě vůbec nereaguje na to, co se kolem děje, protože místo okamžité „hlavové odezvy“ vnímá situaci na úrovni „vědomí srdce“; a to dospěje teprve časem k určitému poznání ve smyslu pochopení. To, co se odehrává během doby, kdy vnější události jsou niterně vnímány a zaznamenávány, je obestřeno tajemstvím a „hlavové Já“ o tom často nemá ani potuchy. To má hluboký smysl, protože „růst vyžaduje ticho a skrytost, nikoli hluk a světlo“.
„Není to v zářivých paprscích Slunce, ale v chladném svitu Měsíce, kdy temnota nevědomí dosahuje vrcholu a tvůrčí proces „se naplňuje“; noc, nikoli den, je časem plození. To si žádá tmu a ticho, tajemno, mlčení a skrytost. Měsíc je Pánem života a růstu v protikladu ke smrtícímu a požírajícímu Slunci. Vlhká noc je dobou spánku, ale také dobou hojení a obnovy sil.
Měsíc jako vládce matriarchálního vědomí souvisí se zvláštním druhem poznání a zvláštní formou chápání. Je to vědomí, které se rodí; duch je v perspektivě tohoto vědomí něčím, co se zrodilo; světlo je „výhonkem noci“. Měsíc je tedy vládcem plodnosti a růstu. S tím také souvisejí magické obřady sloužící k zajištění budoucí úrody. Opakem těchto obřadů jsou obřady spojené s patriarchálním vědomím, jejichž cílem je probouzení a posílení vůle k dosažení určitého cíle; jde například o obřady k zajištění úspěšného lovu.
E.Neumann pokládá za charakteristickou schopnost Měsíce schopnost přijímat: „Být „nositelem“ poznání (dalo by se říci: „chovat jej v mysli“; pozn. překl.) a umožnit mu, aby „zrálo“, zároveň znamená „přijmout je“; a přijetí, jež zde zahrnuje myšlenku „asimilace“, je typicky ženský způsob projevu, který ovšem nemá nic společného s pouhým pasivním podřízením nebo podrobením. To, co se jeví jako pasivita, není neschopnost konat, nýbrž naopak ochota poddat se určitému dění a ponechat mu volný průběh. Proto má tento druh vědomí blíže k nadosobním, transcendentním zkušenostem; má blíže k Bohu.
Ačkoli matriarchální vědomí je vlastní všem lidským bytostem a má mimořádný význam při tvůrčí činnosti mužů, jsou typickými představitelkami tohoto druhu vědomí především ženy, a to přesto, že si v moderním věku vytvořily vědomí patriarchální. Protiklad mezi těmito dvěma druhy vědomí je zdrojem vážných konfliktů.
V životě ženy jsou situace, kdy jediným rozumným postojem, jaký může zaujmout, je postoj vyznačující se otevřeností, přijímáním a čekáním, ať už se to týká menstruačního cyklu nebo těhotenství. Její patriarchální Já je odsouzeno k nečinnosti a nezasahování. Z těchto důvodů, soudí E.Neumann, je ženám cizí mužská důvěra ve volní činnost Já. Připadá jim absurdní a dětinská. Odtud zřejmě plyne jejich hluboká skepse a jistý druh lhostejnosti, s níž reagují na projevy mužského patriarchálního postoje, zvláště když se muži dopouštějí té chyby, že směšují svět ducha a vědomí jako takové.
„Maskulinita je vázána na Já a vědomí; zcela záměrně přerušila kontakt s přírodou a osudem, v nichž je matriarchální vědomí tak hluboce zakořeněno. Patriarchální důraz na Já, vůli a svobodu je v rozporu s ženskou zkušeností ‚skrytých sil a mocností‘ nevědomí a osudu a s poznáním, že existence závisí na tom, co je Ne-Já a ‚ten druhý‘.“
K důležitým rysům matriarchálního vědomí patří také to, že je „vědomím pozorujícím“. Jde mu spíše o uvědomování a vědomou pozornost než o usměrňovanou myšlenku nebo úsudek. „Pozorující vědomí“ se liší od smyslového poznání maskulinního jáského vědomí. Matriarchální vědomí je usměrňováno průvodními pocity a intuicí, které jsou založeny na polovědomých procesech a napomáhají emocionálně angažovanému Já vyznat se v situaci. A co je zvlášť důležité, matriarchální vědomí funguje jako jistý druh „celistvého uvědomování“, na němž se podílí celá psýcha a při němž Já má za úkol soustředit libido na určitou psychickou událost, místo aby získanou zkušenost využilo k abstraktním úvahám a k rozšíření vědomí. Typickou činností tohoto „pozorujícího vědomí“ je kontemplace.
Pro meditaci je charakteristický pohyb v kruhu – circumambulatio – cyklické obíhání Měsíce kolem Země nebo lunární cyklus sám: obíhání Slunce a Luny kolem pomyslného středu horoskopu. Meditovat znamená uvažovat, zvažovat, „potěžkat“ problém co do jeho významu. Odpovídající německé Betrachtung interpretoval Jung jednou jako trächtig machen, tj. učinit těhotným, obtěžkat. „Matriarchální vědomí,“ říká Neumann, „usiluje spíše o to, co je smysluplné, než o fakta a data, a je teleologicky zacíleno spíše k organickému růstu než k mechanickému nebo logickému zdůvodňování.“ Matriarchální vědomí tedy směřuje k otěhotnění, porodu a růstu; proto se na něm podílí vždy celá osobnost člověka, a ten, kdo nesdílí stejnou nebo podobnou zkušenost, je z „měsíčního vědění“ vyloučen. Proto maskulinní vědění pokládá „matriarchální vědění“ za neprůkazné, svévolné, a dokonce mystické. E. Neumann se domnívá, že právě v tom je jádro věci: jde totiž o stejný druh vědění, které se odkrývá při mysteriích a je vlastní mystikům a těm, kdo prošli podobnou zkušeností jako oni. E. Neumann cituje v této souvislosti Goethovu maximu:
Sagt es niemand, nur den Weisen,
Weil die Menge gleich verhöhnet.
(Zcela volně přeloženo: Neříkejte to nikomu,
jenom těm, kdo tomu rozumějí, protože
davový člověk se tomu hned vysměje.)
Matriarchální vědomí je tedy podmíněno osobností, jež je sdílí. A má-li si zachovat návaznost na nevědomí, z něhož čerpá, nesmí se stát abstraktním a „de-emociovaným“ – zbaveným emocí. V tomto ohledu je pravým opakem maskulinního vědomí, skládajícího se v ideálním případě z izolovaných a abstraktních obsahů vědomí postrádajících jakýkoli emocionální prvek a nezávislých na osobních vlastnostech svých nositelů.
Základním trendem vývoje Západu bylo podle E. Neumanna rozšiřovat oblast působnosti patriarchálního vědomí tak, aby pod jeho vliv spadalo pokud možno úplně vše. Matriarchální vědomí však není rozhodně něčím přežilým a jednou provždy překonaným, není oblastí, která přetrvává jenom v důsledku neschopnosti pozvednout se na vyšší úroveň. To, co měsíční stránka vědomí obsahuje, přesahuje porozumění současné vědy. Vztahuje se to k těm obecným životním zkušenostem, které byly odedávna obsahem mysterií a náboženství; patří k životní moudrosti, nikoli k vědě.
E. Neumann se domnívá, že Měsíc se nejen projevuje maskulinním způsobem jako střed duchovního světa matriarchálního vědomí, nýbrž projevuje se rovněž ženským způsobem jako nejvyšší forma femininního ducha, jako Sofia-Moudrost:
„Je to moudrost vztahující se k nerozlučné a paradoxní jednotě života a smrti, přírody a ducha, zákonů času a osudu. Tento druh ženské moudrosti nemá nic společného s abstraktními zákony, podle nichž se v prázdném prostoru pohybují mrtvé hvězdy nebo atomy; je to moudrost, která je úzce spojena s pozemskou existencí, organickým růstem a zkušeností předků. Je to moudrost nevědomí, instinktů, života a vztahů mezi lidmi.“
Jako příklad tohoto druhu vědění uvádí autor čínský I-ťing a mudrce Lao-c’. Je to vědění, které tíhne k tomu, co je skryté a temné; odmítá okamžité výsledky, pohotové reakce a zjevné efekty; spíše sní a rozjímá, než aby bdělo a konalo.
„Matriarchální moudrost je paradoxní. Nikdy nestaví jedno tvrzení proti druhému, jak to dělá ostře rozlišující patriarchální vědomí; spíše je spojuje na způsob ‚jak toto, tak i tamto‘.“
Velmi důležitým rysem matriarchálního vědomí, který E. Neumann zvlášť zdůrazňuje, je jeho „vztahovost“, podmíněnost vztahem k „partnerovi jako milenci Měsíce“; je mu tedy vlastní jistý erotický prvek. Ve srovnání s ním je patriarchální vědomí odtažité a soběstačné, nezávislé na druhých: koná a myslí, jak a kdy se mu zachce, a v rámci svých vědomých obsahů se cítí jako suverenní vládce. Měsíční moudrost-Sofia proto postrádá charakter vědění abstraktního, neindividuálního, všeobecného a absolutního, což jsou znaky patriarchálního vědění, které se váže ke Slunci a pokládá měsíční vědění za podřadné.
Měsíční moudrost se vyznačuje takovými vlastnostmi, jako je vyčkávání, přijímání a zrání, a do své celistvosti zahrnuje vše s cílem, aby se to proměnilo a spolu s tím i její nositel.
„Nesmíme zapomínat,“ zdůrazňuje autor, „že tvořivost je svou povahou spojena s matriarchálním vědomím. Tvůrčí je to, co je nevědomé, nikoli to, co je vědomé, a každý tvůrčí čin je porod, předpokládá trpělivost a vztaženost, což jsou rysy vlastní matriarchálnímu vědomí.“
Tvořivost, přinejmenším ve svých nejvyšších formách, však předpokládá – a tuto Neumannovu myšlenku nemůžeme dost zdůraznit – „syntézu receptivního matriarchálního vědomí a patriarchálního formativního vědomí“.
Nebezpečí matriarchálního vědomí spočívá podle autora v tom, že v raných fázích svého vývoje nereflektuje fakt, že je zcela pod vlivem nevědomí. Ale i tehdy, když si matriarchální Já uvědomí svou oddělenou existenci, stále tíhne k celistvosti a nikdy se od svého základu neodpoutá.
Další, mnohem vážnější nebezpečí souvisí s tím, že ženy, které mají z přirozených důvodů blíže k matriarchálnímu vědomí než muži, místo aby žily svou ženskost niterně, žijí ji vnějším způsobem, konkretisticky a doslova; přenášejí tvůrčí proces těhotenství do vnějšího světa: milují, otěhotní, rodí, vyživují a pečují – a pro mnohé z nich je to konečný cíl života.
Vzhledem k tomu, že vznik a rozvoj patriarchálního vědomí předpokládá odpoutat se od nevědomí a také od matriarchálního vědomí, stává se vše femininní, zejména pro mužské vědomí, ztělesněním čehosi negativního, co je nutno překonat.
„Vývoj na všech stupních směřující k patriarchálnímu vědomí, ke Slunci, spatřuje v měsíčním duchu cosi regresivního, Strašlivou matku nebo čarodějnici. Ať už je tento negativní Měsíc vnímán jako maskulinní nebo femininní, je symbolem pohlcujícího nevědomí. Zvláště v podobě temného Měsíce se stává upírem, vraždí novorozené děti a pojídá lidské maso; symbolizuje nebezpečí záplavy vědomí nevědomými obsahy, nebezpečí náladovosti, náměsíčnosti a šílenství.“
E. Neumann chápe patriarchální a matriarchální vědomí jako dvě fáze kulturního vývoje Západu. Domnívá se však, že na určitém stupni tohoto vývoje může dojít ke zvratu:
„Teprve v pozdějších fázích vývoje, když patriarchát se naplnil nebo dospěl do absurdních konců a ztratil spojení s matkou Zemí, vede individuace k obratu. Tehdy se patriarchální sluneční vědomí znovu spojí s předcházející, mnohem fundamentálnější fází, a matriarchální vědomí se svým ústředním symbolem, Měsícem, se vynoří z hloubky, plné obrozující síly svých prvotních vod, aby oslavilo prastarou hieros gamos (posvátnou svatbu; pozn. překl.) Měsíce a Slunce na nové a vyšší úrovni, na úrovni lidské psýchy.“
NĚKOLIK KOMENTUJÍCÍCH POZNÁMEK K NEUMANNOVĚ STATI
La lune déjŕ maligne en soi...
(Paul Verlaine)
Své poznámky můžeme začít tam, kde autor svůj výklad končí: u jeho pojetí „posvátného sňatku“ mezi Sluncem a Lunou, k němuž podle jeho názoru může dojít v určité fázi krizového vývoje vztahu mezi těmito dvěma druhy vědomí.
Použijeme-li pro charakteristiku tohoto problému astrologický symbolický jazyk, můžeme Neumannovu vizi vyjádřit takto:
Sluneční a lunární vědomí nepředstavují pouze dvě následné fáze ve vývoji lidského vědomí, nýbrž dvě trvale přítomné složky vědomí, jak je to patrné na průběhu lunárního cyklu, resp. synodického měsíce. Na tomto cyklu, který připomíná tanec a je zřejmě prototypem vší choreografie, se účastní jak Slunce, tak i Luna: Slunce představuje trvalost, Luna pomíjivost, Slunce je utvářející, Luna přijímající, Slunce zastupuje den, Luna noc atd. Z Neumannova článku však jasně vyplývá, že Luna není pouze temná a nevědomá, nýbrž má svůj zvláštní druh světla, a tedy i svůj druh vědomí.
Slunce má své vlastní světlo, Luna pouze světlo odražené. Na tomto odraženém, zrcadlícím, reflektujícím světle se podílí jak Luna, tak i Slunce, a proto lze toto reflektující světlo pokládat za plodný výsledek „posvátného sňatku“ Slunce a Luny: není již temnotou nevědomí a není ani odděleným a přímočarým světlem slunečním.
Tento druh zrcadlícího světla se rodí v průběhu kroužení Luny kolem Slunce, kdy se tato dvě „světla“, jak je nazývali staří astrologové, opakovaně setkávají v novolunní, aby se vzápětí od sebe oddělila v úplňku, kdy Luna je „plná světla“, a opět se k sobě přibližovala až do novolunní, kdy Luna jakoby zaniká v přemíře světla a Slunce demonstruje své dominantní, ale zároveň ochranářské postavení ve vztahu k Luně.
Přímé světlo-vědomí Slunce a odražené světlo¬-vědomí Luny nejsou tedy pouze vývojovými fázemi, nýbrž vždy znovu se rodícími, protikladnými, avšak komplementárními druhy vědomí, které jsou pro lidské myšlení nepostradatelné a svým významem rovnocenné. Myšlení opírající se o tyto dva póly vědomí a pohybující se uvnitř zrcadlícího pole vznikajícího kroužením Slunce a Luny se odedávna označuje jako hermetické. Je to myšlení lunární, tj. zrcadlící a reflexivní na rozdíl od přímého myšlení karteziánského. Karteziánské, vědeckotechnické myšlení vzniká oddělením slunečního vědomí od lunárního a proměnou v soběstačnou tvarující sílu, která je s to fungovat do značné míry nezávisle jak na lunárním vědomí, tak i na nevědomí. Trvale se však od těchto dvou instancí odloučit nemůže; je nuceno se pro své vlastní dobro – regeneraci, optimalizaci, harmonizaci – vždy znovu vracet ke svým kořenům, ke svému nevysychajícímu prameni a východisku.
Věrným předobrazem tohoto odpoutání a opětného návratu je lunární cyklus, představující prazákladní, archetypický vzorec vztahu mezi Sluncem a Lunou, a tím i mezi maskulinními a femininními prvky jak ve vesmíru, tak i v lidské psýše. A pokud by touha Slunce po stále jasnějším a ostřejším světle-vědomí přesáhla přirozené hranice, znamenalo by to, že tento druh ikarského, hypertrofovaného vědomí podléhá pyšné představě (hybris) o své soběstačnosti a neomezených a ničím nepodmíněných možnostech. Z astrologického hlediska je zřejmé, že jakkoli je sluneční vědomí vývojově nejvyšším plodem „posvátného sňatku“ mezi Sluncem a Lunou a má výsostný a nezastupitelný úkol uvědomovací a civilizační, není možné, aby se zcela odpoutalo od svých kořenů; těmito kořeny jsou jednak lunární cyklus, jednak nevědomí, z nějž vyrůstá. V horizontu astrologické symboliky to lze vyjádřit pomocí schématu 1.
Chce-li Slunce plnit funkci aktivního, tvarujícího, osvětlujícího a diferencujícího činitele, musí se nejprve vymanit z vyživujícího, ale zároveň dusivého uroborického nevědomí i z vlivu Luny s její matoucí proměnlivostí, náladovostí a přizpůsobivostí. Podmínkou tedy je jeho relativní nezávislost, kterou si musí nejprve vydobýt. To je prvním cílem slunečního Hrdiny na jeho životní pouti, jak ji líčí v nesčetných obměnách pohádky, mýty a umělecké příběhy. Z horoskopu lze vyčíst, jakou cestou se bude Hrdina/Slunce ubírat, jaké překážky bude muset překonávat, co je cílem jeho seberealizace a v kterých oblastech se má uskutečnit.
Teprve Slunce, které se dokáže vymanit z područí nevědomí i maternální Luny, je s to se sebevědomě a bez obav z toho, co je svou povahou nevědomé a ženské, ohlédnout zpět a znovu navázat vztah k Luně i nevědomí. Bez nich se jeho životodárné světlo mění v ničivý žár, který hrozí spálit veškerý život na Zemi. Zralé Slunce si plně uvědomuje přirozené meze své moci, a protože se již necítí ohrožováno silami nevědomí, dospívá k pochopení svého stěžejního – vpravdě mužského – úkolu: ujímat se všeho, co je dosud temné, nevědomé a neobjevené a stále znovu se k tomu vracet a oduševňovat to svým světlem a teplem. Z počáteční symbiotické závislosti Slunce a Luny, vzájemného pohlcování a podřizování jednoho druhému se má vyvinout uvolněný vztah vzájemného setkávání, střetávání, přitahování a odpoutávání, jedním slovem, choreografie solární a lunární energie, jejímž cílem je růst lidské osobnosti, uskutečňování jejích vrozených schopností a naplnění jejího vnitřního určení (entelechie).
E.Neumann výslovně upozorňuje na souvislost Luny a uměleckých forem. Například v Číně se za původce divadla pokládal Měsíc. Podle legendy navštívil Měsíc sám císař a byl natolik okouzlen zpěvem a tancem měsíčních víl, že po svém návratu dal podnět ke vzniku čínského divadla jako nápodoby nebeského vzoru.
Hudba a tanec jsou „lunárním uměním“ v mnoha ohledech: svým rytmem, taktem, prodlevami, proměnlivými figurami, změnou nálady, niterným prožíváním a v neposlední řadě i extatičností. Přidáme-li k těmto lunárním atributům navíc odražené světlo a stříbro jako korespondenci Luny v oblasti látek, pak se jako vrcholné „lunární umění“ 20. století jeví film: na stříbrném plátně bez vlastního zdroje světla se odrážejí proměnlivé obrazy promítané jakoby ze solárního reflektoru. Tyto obrazy jsou podmíněny reflexivním světelným efektem, ale přesto jsou s to plnohodnotně zobrazovat život a zprostředkovat jeho emocionální prožívání na způsob snění v zešeřelém sále. Promítací světelný přístroj a reflektující stříbrné filmové plátno jsou pozemskou obdobou Slunce a Luny v úplňkové fázi jejich „tance“, podobně jako čínské divadlo, které si dodnes uchovalo archetypové lunární formy, jejichž význam dnešnímu evropskému divákovi již zcela uniká.
Tento kosmický tanec, jehož mikrokosmická obdoba se odehrává v lidské duši, je plný protikladností, které se nicméně vzájemně podněcují a obohacují a tvoří nejen nosný pilíř lidské existence, ale i základ pro hieros gamos – pro spojování zdánlivě neslučitelných vlastností a sklonů.
To, co nazýváme identitou, je stálostí Slunce oproti proměnlivosti Luny. Slunce dává, Luna přijímá. Slunce oplodňuje, Luna otěhotní a rodí. Slunce se vydává (jako mytický Odysseus) na dobrodružnou cestu, Luna střeží (jako Penelopé) rodinný krb. Slunce určuje, Luna se poddává. Atd.
Pro astrologa je samozřejmostí, že obě tyto role musí hrát jak muž, tak i žena, protože oba mají v horoskopu Slunce i Lunu. Jejich solární a lunární funkce nejsou proto jednoduše převoditelné na sociální funkce (matriarchát, patriarchát). V mikrokosmickém ohledu, tj. ve vnitřním životě se muž i žena musí ujímat jak solárních, tak i lunárních úloh, má-li snoubení mužských a ženských energií v lidské psýše probíhat harmonicky a plodně. Muž se svou Lunou se musí naučit „žensky“ přijímat, stejně jako žena se ze stejného důvodu musí naučit „mužsky“ jednat. Muž musí v zájmu své individuace vnitřně růst se stejnou trpělivostí a oddaností, jak je to vlastní těhotným ženám. Žena se musí ze stejného důvodu rozhodovat pro svou vlastní cestu. Do jaké míry se tyto niterné individuační procesy mají stát ve vnějším světě záležitostí dělby práce mezi muži a ženami, to je otázka, kterou musí řešit každá společnost podle svých podmínek a hodnotových měřítek. Ať tak či onak, muž i žena stojí dnes před stejnými solárními a lunárnímu úkoly – s výjimkou biologické roviny (s výjimkou zemitého živlu astrologie), která zůstává vyhrazena opačným pohlavím.
Všechny zbývající tři roviny odpovídající třem živlům astrologie – psychická (voda), mentální (vzduch) a duchovní (oheň) jsou na současném stupni civilizačního vývoje přístupné stále více oběma pohlavím. Rozdíl je pouze v tom, že solární energie je mužům většinou mnohem bližší a mají s jejím uplatňováním větší zkušenosti než ženy, které se teprve učí ji realizovat podle příkladu mužů. Ženy mají naproti tomu mnohem blíže ke všemu, co je lunární, a to i na psychické, mentální a duchovní rovině – pokud ovšem svou ženskost zcela neobětovaly ve snaze o rychlou a vrcholnou kariéru.
Muž stejně jako žena se ve funkci své Luny nechává „oplodnit“ na psychické rovině: představami, sny, uměleckými obrazy, touhami atd.; na mentální rovině: nápady, myšlenkami, koncepcemi; na duchovní rovině: přesvědčením, vírou atd. Muž stejně jako žena „rodí“: na psychické rovině je jeho plodem pochopení druhého nebo hudební dílo; na mentální rovině je jím interpretace, přednáška, pojednání; na duchovní rovině je tímto plodem zaujetí stanoviska v souladu s jeho světonázorem. A podobně žena ve funkci svého Slunce „oplodňuje“ v naznačeném smyslu, ať už nápady, inspirací, podněcováním, podporou nebo tím, že věnuje někomu svou důvěru. Slunce ovšem nerodí, nýbrž uskutečňuje, konstruuje, organizuje, řídí atd. Ale ať už jde o mužské nebo ženské Slunce, vždy napomáhá růstu, pokud ovšem v tomto ohledu spolupracuje s Lunou: příkladem takové spolupráce je fotosyntéza světla a vody.
Problém tedy nespočívá v tom, že by ženy nemohly nebo nesměly rozvíjet své solární vlohy, nýbrž v tom, že dosavadní vývoj si vždy vyžádal jednostranný důraz na jedno z obou „světel“. Muži investovali naprostou většinu své životní energie do solárních funkcí, kdežto ženy do lunárních. Jako by se tu projevoval Heisenbergův princip neurčitosti v podobě principu jednostranné vyhraněnosti: bylo třeba vždy zvolit jedno, nebo druhé. To znamená, že žena, která dá jednoznačně přednost solární funkci, se podobně jako muž ocitne v situaci deficitní Luny, tj. nedostatečně vyvinuté a projevované ženskosti. A to je situace, do níž se dnes dostává stále větší množství žen, a to již v mladém věku.
V tradičním paternálním manželství žil muž svou niternou ženskost (svou Lunu) skrze svou manželku (případně přítelkyni). Nová sociální situace spočívá v tom, že jak muž, tak i žena, kteří jsou dnes zhruba stejně profesionálně úspěšní – oba rozvíjejí a uplatňují svou sluneční energii –, ztrácejí kontakt se svou ženskou stránkou osobnosti, a proto jejich Slunce ztrácí spojení s Lunou i s nevědomím. V důsledku toho je narušen a ohrožen harmonický a plodný průběh lunárního cyklu. Tento problém se intuitivně odráží v některých současných uměleckých dílech, především filmových. Astrologická symbolika se zde nabízí jako příhodný specifický „diskurs“, pomocí nějž si můžeme uvědomit alespoň základní obrysy tohoto problému, jehož řešení – jakkoli dosud v nedohlednu – se nicméně stále citelněji vnucuje na pořad dne.
Pramen: Erich Neumann, „On the Moon and Matriarchal Consciousness“, Fathers and Mothers, Spring Publications 1977.
Stať původně vyšla v knize Psychologie des Weiblichen v roce 1950. Výtah je pořízen ze zkrácené verze aglického překladu, který byl upraven podle pokynů E.Neumanna a byl uveřejněn v časopise Spring v roce 1954.
_
